Je pracovní den, čas poobědní a my stojíme na frekventované silnici. Důvod? Vydali jsem se zjistit, jak moc ochotní, anebo neochotní, pomoci jsou řidiči na Kolínsku. Pro náš test jsme si vybrali jednu z nejvíce frekventovaných komunikací, které je možné okolo Kolína nalézt. Silnice, která vede z Kolína směrem na Ovčáry je opravdu vytížená. Během jedné hodiny jsme napočítali téměř čtyřicet kamionů projíždějících z jednoho a kolem pětatřiceti z druhého směru. Strávili jsme tu hodinu jako figuranti, kterým se právě porouchalo auto. Auto jsme postavili na krajnici cesty asi sto metrů od čerpací stanice. Padesát metrů za zaparkovaný automobil jsme umístili výstražný trojúhelník. Pro větší efekt zvedli kapotu auta, aby byl náš problém co nejvíce zřejmý. A pro ještě lepší výsledek se před auto postavila žena. Pak už zbývalo jen čekat. Prvního úspěchu jsme docílili překvapivě již během pěti minut. U krajnice zastavila červená felicie. Dva pánové kolem pětatřiceti let se na mě usmívali z auta s otázkou, zda potřebujeme pomoci. Oba dva nám byli evidentně ochotni okamžitě přispěchat na pomoc. „Tak pomoci lidem v nesnázích je slušné,“ shodli se. Bohužel, poté, co jsem vyšli s pravdou ven a sdělili důvod naší zastávky se s námi nechtěli příliš zdržovat. Po této první odezvě ovšem následovala asi půlhodinová prodleva, kdy se projíždějící řidiči buď pouze poohlédli, anebo našemu výstražnému trojúhelníku a ženiným prosebným pohledům nevěnovali žádnou pozornost. Po další čtvrthodině bez jakékoliv odezvy nás pomalu začínaly bolet nohy, což se odrazilo na našem zpočátku přívětivém výrazu. Co bylo nejvíce zajímavé, že naši viditelnou žádost o pomoc nezaregistrovalo ani několikrát kolem projíždějící policejní auto. Po půlhodině nám konečně zastavilo další auto. Opět červené a v něm Miroslav Pecina. „Tak několikrát jsem již lidem pomáhal. Podle mého názoru to má být běžné, je to slušnost,“ sdělil. Pomoc prý považuje za samozřejmou a totéž očekává od svých kolegů na silnici. Další čekání a další pokusy. Třetí a poslední záchranář byl pán z protější budovy řepařské drážky, kterému bylo naše dlouhodobé postávání na silnici už zřejmě poněkud podezřelé. Je otázkou, jaká by byla situace, kdyby se na cestu místo ženy postavil muž. Ale i takto většina kolemjedoucích pouze výrazně zpomalila, alespoň natolik, aby si stojící postavu ženy dostatečně prohlédla, a poté pokračovala dál v cestě. Za hodinu postávání u rozbitého vozidla nám zastavila na pomoc pouze dvě auta. Na druhou stranu to není zase tak málo. Ale uvážíme-li, že by na ženině místě stáli muž či starší žena, nejsme si jistí, zda by výsledné skóre bylo stejné.

Autoři: Kristina Lachmanová, Tomáš Husa