Seriál budete na našich stránkách nacházet každou sobotu jako malé zpestření vašeho víkendového čtení.

Nedaleko Kolína se těžily české granáty

Ratboř - Vrcholky Posázaví zvolna přecházejí v úrodné roviny okolo Labe, terén se stává rovinatým, jen občas se objeví hlubší údolí. Pouze velice povrchní poutník by však mohl říci, že se krajina stala fádní a nezajímavou. Sestupujeme z posledních větších vrcholů, v dálce se rýsují věže kolínského chrámu sv. Bartoloměje, přecházíme hlavní silnici a nedaleko před námi je cíl cesty, obec oč nenápadnější, tím zajímavější - Ratboř.

Pozorného cestovatele zaujme hned jedna z prvních staveb na kraji Ratboře, obce známé již v roce 1352. Park plný vzrostlých jehličnanů ukrývá dvoukřídlou stavbu zvanou nový zámek.
Proč nese jméno světoznámého architekta z přelomu 19. a 20. století? Zámek, spíše snad vilu, si objednali Ervín a Ota Mandelíkovi, synové majitele zdejšího cukrovaru a velkostatku, třetí z nich, Bernard, žil ve vedlejším starém zámku. Realizací nového a úpravami starého zámku pověřili Jana Kotěru. Nový zámek byl projektován jako rodinný dvojdům se společnými vstupními a reprezentačními prostorami, měl sjednotit představu moderního bydlení vyšší společnosti s tradicí historických šlechtických sídel. Kotěra představy investorů splnil dokonale, pracoval v klasicistním slohu, v řadě prvků použil i zvolna se prosazující kubizmus. Průčelí ozdobil dvěma plastikami Jana Štursy, v parku objevíme i sochařskou tvorbu samotného Kotěry. Budeme­li stavbu označovat za zámek, jde o poslední, který byl postaven na území České republiky. Potomci rodu objekt prodali a dnes, po náročné rekonstrukci, slouží jako hotel. Interiéry byly obnoveny podle fotografií, které osobně pořídil slavný architekt, a doplněny dobovým mobiliářem. Část vnitřních prostor si můžeme prohlédnout při návštěvě restaurace.

Další stavbu Jana Kotěry najdeme pár kroků vedle nového zámku. V Ratboři se jí říká starý zámek. Stojí v místech tvrze zmiňované v roce 1389, kdy připadla králi Václavovi IV. Tvrz vystřídala řadu majitelů, až Karel Jáchym Breda ji v 18. století nechal přestavit na barokní zámek. Ten v roce 1890 získali Mandelíkovi a opět podle plánů Jana Kotěry provedli zásadní přestavby. Vzniklo nové střední křídlo, zimní zahrada, změněny byly vnitřní prostoty. Do dneška se zachovaly gotické místnosti ve vstupu jižního křídla a ve spodním suterénu. Kotěrovu úpravu starého zámku můžeme považovat za jeho nejodvážnější práci, kde dokonale propojil atmosféru starého sídla s vymoženostmi moderního bydlení, stojíme před zcela ojedinělým architektonickým dílem, jaké jinde na českém venkově není možné objevit.
Od vstupní brány starého zámku prohlížíme nezvykle rozlehlou a částečně otevřenou náves, když se k nám přidává bývalý starosta Zdeněk Bydžovský. Vysvětluje, že náves původně vypadala docela jinak, rozlehlou se stala až po demolici velkostatku, ze kterého zůstala jen kamenná sýpka. Vede nás k původně gotickému kostelu sv. Václava a z kapsy vyndává klíče od vstupu do věže. Vyhlídka z vyšších podlaží je sice poutavá, ale…

Po dřevěných schodech stoupáme okolo hodinového stroje až pod samou cibuli a stojíme před malým zázrakem. Na dubových trámech je zavěšen zvon z roku 1500 odlitý legendárním kutnohorským zvonařem Ondřejem Ptáčkem. Znělý zvuk, který masa více než pět století staré zvonoviny vydává při pouhém poklepání, dlouho vypráví o svém tvůrci, o všem, co z vrcholu věže dlouhé roky sleduje a čemu se občas ironicky usmívá.

Překvapení nejsou zdaleka u konce. Zdeněk Bydžovský se zmiňuje o zdejší monstranci ozdobené českými granáty nalezenými v okolí Ratboře. Sledujeme ho poněkud nedůvěřivě a pohledy se automaticky otáčí směrem, kde tušíme Český ráj a Kozákov.

„Je to tak,“ směje se neskrývané nedůvěře náš náhodný průvodce a cituje Bohuslava Balbína a jeho rozsáhlé dílo Rozmanitosti z historie Království Českého, které vycházelo v letech 1679 – 1687. „Když jsem se jednou na panství někdy baronů Krafftů v Ratboři, jednu míli od Kutné Hory, důkladně zahleděl na jakési louce do hromady kamení, oddělil jsem z ní celkem snadno sto granátů sice jen velikosti pepře, zato skvělých.“

Podle Zdeňka Bydžovského však o vlastní těžbě granátů mnoho nevíme pro překvapivě velký nedostatek archivního materiálu z fondů velkostatku Ratboř a Červené Pečky. „Máme­li nějaké informace, pak až z doby, kdy těžba již přestala. Víme ale, že probíhala tak, že byla vyhloubena svislá šachtice a v místech, kde byl zjištěn koncentrovaný výskyt českého granátu, docházelo k jejímu rozšiřováni do stran, případně ražení bočních, poměrně krátkých chodeb. Nejstarší ratbořská školní kronika a opis z roku 1897 pro publikaci Paměti osad na Kolínsku uvádí, že před válkami napoleonskými u Ratboře a Sedlova pěkné granáty se vybíraly a do Kolína dopravovaly a granáty tu nalezenými vyzdobena je monstrance kostela v Ratboři. Pěkné skvosty z granátů těchto, šesteronásobnou šňůru kolem krku, náramky, jehlice a jiné měla majitelka velkostatku ratbořského Terezie Cecinkárová z Birnic a pak Josefa Červinková, majitelka hostince v Ratboři,“ říká Zdeněk Bydžovský.

Podle úředních protokolů z roku 1812 víme, že se zde již na žádné lokalitě netěží. „Zbyly jen vzpomínky na proslavené granátové doly, které byly u Červených Peček a Ratboře,“ vysvětluje bývalý starosta a na mapě ukazuje, kde bychom objevili stopy po téměř zapomenuté těžbě.

Obec plnou nečekaných překvapení opouštíme polní cestou okolo hřbitova a po modře značené turistické cestě přicházíme ke kamennému železničnímu viaduktu z let 1899 – 1900. Vlak po jeho vrcholu jezdí z Kolína do Ratají nad Sázavou, ve výšce 31 metrů překonává údolí Polepského potoka. Stavba z pískovcových kvádrů je mezi českými mosty jedna z nejpůsobivějších. Tvoří v rovinatém terénu velice zajímavý krajinotvorný prvek a zachovala se do dnešních časů bez modernizace nebo rekonstrukce ve velice dobrém stavu. Značenou cestou přicházíme k třináct metrů vysoké skále, známé jako horolezecký terén, Kohoutkovu mlýnu a do Kolína.

Pavel Pávek