„Tento historicky pozoruhodný hostinec stojí průčelím k císařské silnici; jest 48 kroků dlouhý a 17 kroků široký. Tvoří ho masivní kamenná budova a nad přízemím má jedno patro s devíti okny v průčelí a dvěma z boku. Má osm pokojů, kuchyň a dvě klenutá sklepení. V horním patře je široká prosvětlená chodba, z níž se vchází do hostinských pokojů. Cihlová podlaha v téže je již velmi ošlapaná, stejně jako se celý dům vůbec vyznačuje sice starobylým, avšak dosti zanedbaným a oprav potřebným zevnějškem. Pokoj, v němž král strávil svůj čas od osmé hodiny ranní do začátku bitvy (druhá hodina odpolední), má osm kroků na délku a pět kroků na šířku. Nachází se v pravém rohu domu a má dvě okna; jedno v průčelí přivráceném k silnici a k okolí Poděbrad a druhé v boku s výhledem na Kolín, Křečhoř a bojiště.

V současné době je vymalován tmavomodrou barvou, což mu dodává poněkud pochmurný vzhled. Dříve byl zelený. Na zdi, v níž se ještě nenacházely nynější postranní dveře, bylo možno vidět malbu krajiny Křečhoře a okolí, jakož i krále jedoucího na koni na výšinu s dalekohledem v ruce. Zdi pokrývaly nesčetné podpisy, veršovánky a poznámky ve všech jazycích, a proto je majitel nechal konečně zrenovovat.

V roce 1757, a to v den bitvy, byla místnost pouze bíle natřená a kromě stolu se tamtéž nacházely židle s vysokými opěradly, zeleně polstrované a s vyšitými květinami. Pokoj již nezdobil žádný jiný nábytek. Tehdejší majitelka se jmenovala Vokřálová. Podle pověsti prý vydělala tolik peněz, že měla velký pytel plný stříbrňáků.

Že paní Vokřálová byla velmi zámožná žena a měla více odvahy nežli její muž, který utekl, jest jisto a král se k ní zachoval bez pochyb velmi štědře. Nejspíše také armáda, když v tomto místě měla několik hodin rast, u dobré hostinské utratila nejeden peníz, když byla zaopatřena tolika zásobami. Že pokoj byl křečhořskou krajinou vyzdoben až později, nepotřebuje snad komentáře a svědčí o tom, že paní Vokřálová patrně byla velmi spokojena s královou štědrostí, když uhradila náklady na výmalbu, aby zvěčnila den tak památný pro její hostinec.
Navzdory umazaným a popsaným stěnám by bývalo bylo lepší ponechat místnost tak, jak byla, a nerestaurovat ji. V současné době zdobí jednu stěnu dobře trefený mědiryt krále Fridricha pod sklem ve zlatém rámu.

V menším rámu pod portrétem lze rovněž číst následující přípis:

„Jeho Výsost král pruský vám nechává na vaši žádost z 24. předch. měs. coby uznání dobrého smýšlení, jež je toho důvodem, poslati vašemu hostinci přiložený mědiryt zpodobňující Jeho Výsost krále Fridricha II.
Berlín, 3. prosince 1838 vl. rukou Müller
Majiteli hostince panu Břeskovi z Kolína, t. č. v Drážďanech.“

Od té doby přešel hostinec do jiných rukou a nyní patří občanu Franci Maltzovi. Hostinec zcela vyhořel 19. září 1847, když oheň založil jedenáctiletý chlapec; králův obraz však vynesl nepoškozený z plamenů neznámý sedlák a nyní se nachází opět v nově zbudovaném pokoji. Nyní (1856) jest majitelem hostince jistý Liška.

Poprsí krále oblečeného v jeho obvyklé uniformě a ozdobeného řádovou hvězdou, zhotovené v životní velikosti, zůstalo inventářem domu.
Ačkoli z řečeného plyne, že král se zdržoval rovněž v tomto pokoji, že zde rovněž sepsal disposice k bitvě, přinese následující, co autorovi vypověděl pan Březka, ještě další objasnění okolností Fridrichova pobytu v hostinci U zlatého slunce. Před několika lety, když Březka ještě tamtéž bydlil, přijel jednoho dne cestovní kočár a zastavil před hostincem. Vystoupilo několik pánů a ihned se pídili po takzvané královské cimře. Březka je tam zavedl.
Když došli nahoru, poznamenal jeden z pocestných, že to není pokoj, odkud král rekognoskoval bojiště, že prý musí být ještě jeden výše. Hostinský zavedl pány na půdu, kde se ovšem nacházelo bednění s přízemním kulatým oknem, předsunutým přes kraj střechy, které tam jest dodnes.

„Tady je to! – Odsud přehlížel král bojiště a odsud poprvé spatřil nepřátelské postavení!“ zvolal cizinec, jímž prý nebyl nikdo jiný než Jeho Veličenstvo, v současné době panující král Fridrich Vilém IV.

Jelikož Fridrich vystoupil v Plaňanech na kostelní věž, není třeba se divit, že si z podkroví hostince učinil svou pozorovatelnu a delší dobu v něm setrval. Jak málo udiví, že královská Výsost tehdejšího korunního prince byla o pobytu svého nejjasnějšího předka zpravená lépe než veřejnost, ba dokonce i majitel hostince.

Ne pokoj, nýbrž spíše půdní okno, kterým král vyhlížel ven a pozoroval dalekohledem před ním ležící dobře obsazené výšiny a bitevní pole, je tudíž v hostinci U zlatého slunce pozoruhodné z dějinného hlediska.

Jeden stařec, zaměstnaný již asi třicet let coby podomek, vypráví pocestným rád a mnoho o bitvě. (zemřel již před devíti lety). Leccos z toho zde možná najde svoje místo, ačkoli dobromyslného čtenáře je třeba upozornit na to, že k mnohému trefnému a pravdivému se někdy připlete drobná nepřesnost nebo báj. Aťsi! – Lze z toho vyvodit, jako mnoho se dochovalo v lidovém podání z tak pamětihodné události, jakou byla tato bitva, a které podrobnosti se předáváním udržely až do dnešního dne po nynější generaci. To platí o všech vyprávěních v obcích nacházejících se bezprostředně na bitevním poli nebo v jeho blízkosti, o nichž se autor zmíní ještě dále.

Staroch Franz Hanka, původem z Jablonce (Gabel), líčí toto: „Prus přitáhl od Prahy s úžasným množstvím pěšího a jízdního lidu a také děl a povozů měl nadbytek. Král se ubytoval tady v našem rohovém pokoji. Během této doby byl mladý urostlý selský synek ze vsi Bříství navlečen do pruského mundůru a začleněn do jednoho pěšího regimentu. Jeho zcela zoufalý otec se rozběhl za králem, aby jej úpěnlivě poprosil o ochranu. Hostinská měla právě opatřit led do chladivého nápoje pro Jeho Veličenstvo. Když se to sedlák doslechl, na honem nějaký donesl a naprosto spokojený král mu na důkaz uznání syna vrátil.

Když se přichystalo k bitvě, vyjel na kopec a odtamtud velel svým lidem. Císařští stáli u Křečhoře a Radovesnic a posílilo je dvanáct regimentů z Uher. Prusové stáli podél silnice; nevěděli, že císařští jsou tak silní; zaútočili po několikráte a pokaždé byli vrženi zpět s nesmírnou ztrátou.
Když král seznal, že nemůže nic poříditi, vydal rozkaz ustoupit k Nymburku. K poradě s jeho generály došlo na kopci, kde ještě dodnes stojí tři velké stromy.

Tam se také stalo, že ještě vposledku srazila dělová koule s koně téhož generála, který se krále předtím zeptal, kam že má ustoupit, a kterému Fridrich odvětil: „Do Špandavy.“ – atd. –“

… pokračování příběhů o Bitvě u Kolína 18.6.1757 a regionu Kolínsko v té době příště. Podíváme se na Bedřichov a do Nové Vsi.

Knihu G. Uhlig v. Uhlenau: „Vzpomínky na Bitvu u Kolína a tehdejší dobu“ si můžete díky evropskému vzdělávacímu projektu „Bitva u Kolína-Justitia et Clementia CZ 1.15/2.3.00/48.00977, který pro celý region realizuje městys Cerhenice, objednat na mailu jsissak@gmail.com. a to až do vyčerpání zásob.

Autor: Jiří Sissak