První odvážlivci se začínají scházet se svíčkami u kašny na Karlově náměstí v pondělí. „Mnohokrát kolem nás projelo žlutobílé auto Veřejné bezpečnost. Kradmo jsme se po něm dívali a nevěděli, zda příslušníci nevyskáčí z vozu a nepustí se do nás,“ popisuje jeden z tehdejších aktérů. Počet lidí postupně narůstal. Mezitím hromada Kolíňáků jezdí do Prahy, ať na „Václavák“ nebo pak na Letenskou pláň. Přes obavy je ve všech znát euforie.

Ve čtvrtek už je k dispozici ozvučení a improvizované pódium na náměstí, zhruba v místech, kde je dnes fontána. V pátek odpoledne se lidé shromažďují u divadla, protesty dostávají organizaci.

V divadle se pak odehrávají i v následujících dnech tzv. diskusní fóra, kde obzvláště vynikla dnešní známá kolínská celebrita se slovy: „Jsem komunistka a jsem na to hrdá“ . V divadle v podstatě vzniká základ okresního koordinačního centra Občanského fóra, jež se potom scházelo v „kulturáku“ a potýkalo se nejen s politickou situací, ale třeba i s takovými drobnostmi, jakými byly problémy, jak a kde ve větším objemu kopírovat letáky.

Na scéně se začali objevovat první z těch, kteří vystoupili z dlouhá léta totalitou deptaného davu, veřejně projevili svůj názor a strhávali s sebou další – Jiří Buřič, Jan Soukup, Josef Blecha, Josef Veselý, Vladimír Svěrák, Vladimír Linhart, Jan Pešek, Jana Matějková, Zdenka Majerová, Zdeněk Müller, Stanislav Čížek, Vojtěch Klouček, Petr Soukup a mnoho dalších. Domovy Kolíňáků čím dál méně tajně zněl hlas Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Ulicemi Kolína se rozléhalo cinkání klíčů a sborové „Už je to tady…“

„Samet“ v Kolíně končí v pondělí 27. listopadu generální stávkou na Karlově náměstí. Následuje kvanta politických jednání, první svobodné volby…