Jak jste se dostala ke sportu?
Na základní škole jsme jeli na Pohár rozhlasu. To jsou atletické závody, které se konají každý rok. Závodí tam děti z různých škol. Tehdy mě vzala paní učitelka s tím, že půjdu na kouli, protože jsme ve škole házeli. Šlo mi to nejlépe ze třídy, tak mě vzala. Hodila jsem a najednou přiběhla paní Šedinové s tím, jestli nechci začít trénovat. Že tady pan Tuček trénuje vrhače a jestli nechci začít. Řekli mi, že jsem totiž hodila na mistrovství republiky.
Hned napoprvé, navíc bez tréninku?
Doteď to vidím. Hodila jsem 10, 66 metru, to je nad limit pro mistrovství republiky žáků. Ukazoval mi tabulky a říkal mi, kolik jsem hodila bez tréninku a kolik bych mohla hodit, kdybych začala trénovat.
Je z Vaší rodiny někdo atlet?
To vůbec. Než jsem začala dělat atletiku, tak jsem nesportovala, chodila jsem do hudebky. Tam síla paže moc potřeba nebyla.
Takže jste přijala nabídku trenéra?
Ano. Krátce potom jsem jela na první soustředění, v roce 2004. Začalo mi jít i kladivo. Jenže teď je halová sezóna, kdy se chodí jenom koule, jenže ta mi tolik nejde.
U kladiva se člověk roztočí a hodí. Byla jste někdy u nějakého zranění kvůli neopatrnému zacházení?
Ne přímo u toho, ale vím, že se to stalo. Tady v Kolíně. Holka házela při závodech, běžel rozhodčí, nedíval se a přerazilo mu to nohu.
Studujete učitelství pro mateřské školy v Hradci Králové. Jak to jde zkombinovat se sportem?
Studuji dálkově, mám přednášky jednou za čtrnáct dní. Ale někdy mi to nevyjde kvůli závodům. Dá se to ale stíhat, studovala jsem podobný obor v Čáslavi na střední škole, je to dost podobné. Zrovna včera jsem měla zkoušku z češtiny a dostala jsem jedničku.
Jak se soutěží v Kolíně? Jsou příležitosti?
V sezóně bylo několik závodů, které byly moje, jako žena do dvaadvaceti. Ti mají mistrovství Evropy jednou za dva roky. To bylo letos. Tento rok tedy nemám žádnou soutěž, kde bych mohla závodit. Leda v mistrovství Evropy pro dospělé, na to bych ale musela hodit limit.
Kolik je limit?
68 metrů. Můj rekord je 68, 26 metru. Tolik jsem hodila v 2008, tuhle sezónu mi to moc nešlo.
Jak člověk na tuto disciplínu trénuje? Hází a hází?
To si myslí každý, ale právě ne. Musím běhat, skákat, cvičit v posilovně. Trénuji každý denkromě čtvrtka. Jenže si moc neodpočinu, protože jezdím do školy.
Je to snadnější, jak člověk postupuje, že si zvykne? Nebo je příprava stále horší?
Není to horší a horší, už vím, na co se mám připravit. Vím, co mě čeká a jsem na to překvapená. Chci být prostě lepší.
Připravujete se na závod nějak psychicky? Máte talisman?
Na velké soutěže jsem k narozeninám dostala velkého plyšáka. Na mistrovství Evropy a světa. Všichni se divili, že jsem ho vůbec nacpala do tašky. To je ale tak jediné. Před závodem si říkám, že nesmím být nervózní, ale moc se mi to nedaří. Začínají nervy. Pak to ale dopadá, že stejně nervózní jsem.
Recept na překonání trémy tedy nemáte?
Zatím ne (směje se). Už je to ale lepší. Když jsem byla dorostenka, tak jsem přijela na mistrovství a měla jsem nervy z toho, že jsem byla favoritka. Všichni si mysleli, že vyhraji. Jakmile jsem to slyšela, znervózněla jsem, hodila třikrát do sítě a mohla jsem jít. Takže jsem to obrečela a bylo to.
Hostujete někde mimo Kolín?
Ano, v Praze v Olympu. Chodí totiž extraligu. Je to pro mě výzva a motivace, protože házejí hodně dobře. Zvykám si na atmosféru velkého závodu.
Je mezi sportovci ve Vaší disciplíně velká rivalita?
Řekla bych, že vrhači se mezi sebou mají rádi. Tráví totiž spoustu času spolu. Sprinteři ale třeba přijdou, odběhnou a je to.
Vyhrála jste anketu Sportovec roku potřetí. Vaše kolegyně Renata Hoppová vyhrála sedmkrát. Hodláte ji překonat?
To se mi teď těžko říká. Ale je to pro mě motivace pro příští rok. Budu mít totiž jenom velkou soutěž dospělých. Tam se neumístím, takže to bude těžší.
Chtěla byste se sportu věnovat vyloženě profesionálně?
Ráda bych. Všechno se to musí spolu správně sejít – nejdéle házet a tak.
Pokud budete učitelkou v mateřské školce, plánujete dětem dát koule a říct jim, aby trénovaly?
U těch malých by to asi úplně nešlo. Ale chtěla bych to někoho naučit, až nebudu házet. Určitě bych chtěla být trenérka.
Kdy se přestává házet?
Jak u koho. Většinou vrhačky a vrhači můžou ještě dobře házet v pětatřiceti.
Jaký máte další sportovní cíl?
Můj velký sen je olympiáda. Dostat se tam. Co bude navíc, to je jedno.
Jak se člověk dostane na olympiádu?
Musí hodit limit. Loni jsem ho překonala na olympiádu do Pekingu. Člověk se divil, že se to najednou povedlo. Jenže mě přehodila kolegyně a na béčko mohla jet jenom jedna.
Máte nějaký zážitek ze soutěží, na který ráda vzpomínáte?
Asi to, když jsem získala medaili z mistrovství Evropy juniorů. Nikdo to nečekal. Dokázala jsem hodit, protože nebyly zvyklé házet z hrubého kruhu. Nemohly se otáčet rychle. Protože ale mám dlouhé ruce, tak to pro mě nebyl problém. Bylo to jako na asfaltu na silnici. Mně to ale nevadilo, dělala jsem to jako vždy a ono to vyšlo. Ostatní na tom vybouchli.
Kde máte vystavené medaile?
Teď to budeme doma organizovat. Do rohu haly doma rodiče nastěhovali takovou prosklenou skříň, kam rodiče chtějí dát poháry. Mám dvě bambusové tyče s medailemi vystavené. Na zdi také diplomy.
