Kolínskou společnost Poprávu dnes tvoří deset stálých členů. Není to módní skupina svázaná diktátem agentury, ale parta kamarádů, kterou možná nejlépe vystihuje slogan Baví nás bavit davy.

„Nejsme skupina historického šermu, hrajeme na hudební nástroje, děláme tanec, divadelní představení, naše škála zahrnuje od Římanů přes gotiku, baroko, rokoko, secesi až po western. Snažíme se do vystoupení hodně zapojovat také oheň a další efekty, které už nejsou tolik o historii, ale spíše o fantazii a o tom, aby se zkrátka lidi bavili,“ vysvětlil Tomáš Tvrdík, jedna z duší společnosti, zaměření skupiny, která se vlastním celodenním programem poprvé představila na nedávných Jarních slavnostech v Obecním dvoře.

„Chtěli jsme se přiblížit Kolíňákům, hlavně dětem,“ říká Tomáš Tvrdík. „Obecní dvůr je krásný prostor, nevyužitý pro jakoukoli činnosti, jen tam sídlí firmy a kanceláře. Prvotní záměr byl oživit ho,“ dodal další ze zakládajících členů Aleš Sobolík. A určitě to pod taktovkou Kolínské společnosti Poprávu nebylo poprvé. V nejbližší době tu její členové plánují koncert. „Je to krásný prostor v centru města a lidé se v podstatě ani neshodnou, jak se mu vlastně říká,“ dodává Tomáš Tvrdík s tím, že společnost se snaží rozlišovat akci od akce.

„Pokud se po nás chce dobová akce, máme veškeré doplňky do posledního detailu, ručně šité košile, tkané ozdobné karetky, rohy na pití. Naše priorita je ale lidi bavit, takže můžeme klást víc důraz na efekty. Naše vystoupení jsou buď historická, nebo zábavná třeba pro děti,“ říká a vzpomíná na pletení drátěných košilí při sledování televize.

„Daleko lepší je, když vám 95 lidí ze sta pochválí, že se pěkně bavilo a líbilo se jim to, než když vás místo toho pochválí pět historiků za precizní detaily,“ dodal Aleš Sobolík, který stejně jako jeho kamarád Tomáš Tvrdík působil u různých skupin, až se rozhodli dát se jako parta kamarádů dohromady a působit „na vlastní pěst“.

Pod hlavičkou společnosti Poprávu (www.popravu.cz) se různých akcí účastní něco přes rok, a to jak v Čechách, tak v zahraničí, ale třeba také před televizní kamerou, například při natáčení pohádky Ať žijí rytíři.

Většina členů je z Kolína a nejbližšího okolí a rozhodně mezi nimi nejsou jen muži. I děvčata umí i šermovat a nebojí se navléct se do brnění.

A kde si vlastně výzbroj a další vybavení shání? „Co jde, vyrobíme si z vlastních zdrojů. Zbraně a plechovou zbroj ale samozřejmě nakupujeme kvůli bezpečnosti při vystoupeních nejen pro účinkující, ale hlavně pro diváky. Specializovaní výrobci mají přece jen s materiálem daleko větší zkušenosti než my,“ říká Aleš Sobolík, který stejně jako ostatní svého koníčka dotuje z vlastní kapsy. „Když budete hrát fotbal, také vám kopačky nikdo nedá,“ směje se.

Dotování z rodinné kasy ale vynahradí radost z radosti diváků a sem tam zpestří i nějaké ty „veselé historky z natáčení“, v tomto případě třeba z nácviku vystoupení. I když jsou někdy docela pálivé… „Snažíme se být na profesionální úrovni, takže trapasy si raději odbydeme při zkouškách, ale samozřejmě se taky dějí,“ říká Aleš Sobolík. „Několikrát mi už chytly vousy. A to je potom je legrace, když má člověk ruce od oleje, instinktivně se snaží si vosy utřít a vlastně si je rozhoří ještě víc,“ popisuje Tomáš Tvrdík.

Automaticky se člověku v této souvislosti vkrádá otázka, zda musí mít každý šermíř vousy a dlouhé vlasy: „Určitě na to žádný důraz nedáváme,“ říká Tomáš Tvrdík. „Kolikrát bysme se raději oholili a ostříhali, protože vlasy se nám často docela pletou. Když se vám vlasy skřípnou do brnění a skončíte v poloze s hlavou na stran a nemůžete udělat nic, není to zrovna příjemné. Na druhou stranu se dlouhé vlasy dají použít prakticky do jakéhokoli historického období, takové číro by bylo poněkud nepraktické,“ směje se Aleš Sobolík. „Moderní účes s nagelovanými vlasy se k tomu opravdu až tak nehodí,“ pokračuje na veselou notu Tomáš Tvrdík, který momentálně spolu s kamarády vyrábí pro další vystoupení hořící bič.

„Při vystoupeních předvádíme také obdobu fireshow, ale používáme v ní hořící meče, sekery a podobně. Říkáme tomu fire fight, je to taková nová disciplína,“ říká Aleš Sobolík. Ochutnávku fire fight Kolínské společnosti Poprávu mohli diváci vidět například na plese dětských organizací v Městském společenském domě Kolín a ve Veltrubech.

A když už je řeč o historii, jaké známky měli oba kamarádi z dějepisu? „Vždycky jedničku,“ hlásil Tomáš Tvrdík. „Já byl ve škole trochu flink, takže to tipuje snad ne hůř než za dvě,“ přiznává Aleš Sobolík s tím, že s kamarádem Tomášem oba chodili na kutnohorskou průmyslovku.

„Vzpomínám si, jak nám paní dějepisářka zadala referát. V té době jsem už šermoval, takže jsem přinesl ukázat sekeru, meč a části zbroje, dělali jsme přednášku prvákům z historie atd. Vztah k historii mám nejspíš zakořeněný už odmalička. V nějakých třinácti, čtrnácti letech jsem našel mnou nakreslené staré obrázky cimbuří a šavlí a strašně se mi líbily. Pak jsem objevil časopis s článkem o šermu, ten byl jak moje Bible. Rodiče a všichni příbuzní mi sháněli historické knížky, střádal jsem encyklopedie. Čekal jsem, až mi bude patnáct, abych mohl začít šermovat ve skupině historického šermu,“ vzpomíná Tomáš Tvrdík.

Aleš Sobolík se k historii dostal de facto díky prohrané sázce. „Zúčastnil jsem se kurzu historického tance. A tam to začalo. Bylo mi zhruba patnáct let. Začal jsem se zajímat o historii, jen jsem si řekl, že ten tanec asi nebude úplně to pravé pro mě. A tak jsem vstoupil do své první skupiny historického šermu,“ popsal.