Pohled do dávné historie pivovaru

Českobrodský pivovar, založený před polovinou 17. století jako společný podnik měšťanů vlastnících domy s takzvaným várečným právem, navazoval na předbělohorské soukromé pivovary, jejichž tradice sahala až do 14. století, a kterých ve městě bylo několik desítek.

Zhruba do počátku 19. století jej měšťanstvo provozovalo se střídavými úspěchy samo, posléze se o zisky i ztráty plynoucí z této činnosti dělilo s dlouhou řadou nájemců. Posledním z nich byla koncem 19. století, kdy se již podnik ze svého původního sídla v centru města přestěhoval do nové, prostornější lokality „pod skálou“, Akciová společnost pro výrobu piva a sladu, která se roku 1904 s měšťany spojila do nové společnosti s názvem Právovárečné měšťanstvo v Českém Brodě.

Pod taktovkou nově vzniklé firmy, sdružující bývalé právovárečné měšťany i členy původní akciové společnosti, fungoval pivovar až do roku 1948 a zejména v meziválečném období zažívalo toto průmyslové odvětví v našem městě novodobý zlatý věk, když roční produkce piva, stoupající již od vybudování nového závodu, dosáhla ve druhé polovině 20. let minulého století více než 45 000 hektolitrů.

Jaká byla doba po znárodnění?

Po znárodnění roku 1949 byl pivovar, který ještě za 2. světové války dodával pivo do oblasti sahající od východního okraje Prahy až do Kolína a Lysé nad Labem, nejprve silně postižen takzvanou rajonizací odbytišť, která během 50. let snížila počet odběratelů piva z původních 160 na 97. Tedy takřka o polovinu, což znamenalo postupný pokles produkce, která se na přelomu 40. a 50. let pohybovala okolo 35 000 hektolitrů ročně, zhruba o 10 000 hektolitrů. To nejhorší však mělo teprve přijít.

Na úsvitu šedesátých let si Český Brod připomněl 600. výročí městského pivovarnictví. Navzdory optimistických prognózám doprovázejícím oslavy velkého jubilea se však nad českobrodským pivovarem, jenž byl jako součást kolínského pivovaru začleněn do národního podniku Středočeské pivovary s centrálou ve Velkých Popovicích, již stahovala mračna.

Počátek 60. let byl pro něj totiž dobou krajně nepříznivou – k dřívějším problémům se přidružily nové, ohrožující nakonec již samu jeho existenci.

V první řadě lze jmenovat zejména další pokles počtu odběratelů – hostince v Českém Brodě a okolí se postupně zavíraly a zaváděl se prodej lahvového piva do potravinářských prodejen, což ovšem vzniklé ztráty nemohlo nahradit.

Roku 1962 tak pivovar zásoboval 8 hostinců – byly to hospody „Na Bulánce“ V Palackého ulici, „Pražská“ u nemocnice, „U Prokopa Velikého“ na Husově náměstí, „Modrá hvězda“ tamtéž, „Sport“ u dnes již zrušeného fotbalového hřiště, „U Steinerů“ na Havlíčkově předměstí za drahou, „Lidový dům“ a nádražní restaurace.

Lahvové pivo pak odebíralo ještě 10 prodejen sítě „Pramen“ a 2 závodní jídelny.

Plány rozvoje hospodářství velkou hrozbou

Ještě větší hrozbu však představovaly plány rozvoje národního hospodářství, které zahrnovaly i rozvoj pivovarského průmyslu. Ve výhledovém plánu bylo již v závěru 50. let počítáno s omezením počtu pivovarů a jejich soustředěním do větších, ekonomicky lépe vyhovujících celků. Pivovary byly proto rozděleny do tří kategorií, a to na pivovary vývojové, pivovary na dožití a pivovary k uzavření.

Českobrodský pivovar byl zařazen do druhé jmenované skupiny – na dožití, v důsledku čehož neměl do budoucna dostávat z Velkých Popovic žádné větší investice nebo prostředky na potřebné opravy.

Několik dalších let tak jen živořil a byl v případě oprav odkázán jen na to, co si sám zajistil, respektive zaplatil.

Vzhledem k zastarávajícímu zařízení, od jehož poslední velké renovace uplynulo půl století, se tak stávalo stále obtížnějším udržet plný provoz, aby bylo možno plnit podmínky státního plánu a uspokojovat odběratele včasnými dodávkami, ale i jakostí produktů.

V pozdějších letech sice došlo k částečnému zlepšení, ale hlavní problémy, představované špatnou energetickou vybaveností a zastaralým strojním zařízením, nadále zůstávaly.

Argumenty pro zachování

Vedení závodu se bránilo a poukazovalo především na dlouhou tradici pivovarnictví v Českém Brodě, výhodnou polohu podniku vzhledem k železniční a silniční síti, jakož i na jiné výhody, plynoucí z pokračování činnosti pivovaru, například zaměstnání pro zdejší obyvatelstvo. Přestože tyto argumenty měly nesporně racionální jádro, bylo již při prvních jednáních na podzim 1959 počítáno s uzavřením pivovaru k roku 1962 a vedení podniku bylo sděleno, že se do budoucna nepočítá s pivovary o ročním výstavu pod 100 000 hektolitrů, a že by v Českém Brodě měla zůstat jen stáčírna lahvového piva, popřípadě výrobna sladu.

Českobrodští se však nehodlali vzdát bez boje a postupně se obrátili na kompetentní správní i stranické orgány a jiné odpovědné činitele s dopisy, kde žádali zachování existence závodu a nastiňovali i možnosti jeho dalšího rozvoje. Ty byly podmiňovány především investicemi do technického vybavení. Sázka na aktivní odpor se jim vyplatila – dotázané instance přikázaly věc vyšetřit a nakonec bylo původní rozhodnutí novým vedením Středočeských pivovarů anulováno a uzavření pivovaru odsunuto na pozdější dobu – optimistické varianty počítaly minimálně se zachováním do roku 1970.

Výrobna a stáčírna lahvového piva byla sice roku 1963 přesunuta do Kostelce nad Černými lesy, na druhé straně však byly pivovaru přiřčeny dodávky sudového piva na Slovensko – roku 1964 to bylo 15 000 hektolitrů ročně.

Roku 1966 činil roční výstav 42 130 hektolitrů piva, přičemž čtyřicetitisícová hranice byla překonána naposledy roku 1929. To byl však poslední úspěch českobrodského pivovaru.

Od 1. ledna 1967 byla totiž v rámci liberálních ekonomických reforem zrušena rajonizace odbytišť v potravinářském průmyslu a přikročilo se k zavedení volné soutěže podniků, kde hlavním ukazatelem měla být jakost piva. Na to ovšem podnik, po stránce investic do vybavení po léta Středočeskými pivovary více méně zanedbávaný, již neměl síly a záhy začal ztrácet svá česká odbytiště – z 39 odběratelů na počátku roku jich na podzim téhož roku zbývalo ve 27 obcích již jen 33.

Také s dodávkami na Slovensko to šlo od desíti k pěti. Fakticky jedinou ekonomicky ziskovou činností závodu tak byla výroba sladu, z čehož pak velkopopovický národní podnik vycházel při dalších jednáních o jeho zrušení, která se opět rozběhla.

Malé pivovary začaly skomírat

Již od poloviny 60. let mohli ostatně českobrodští pozorovat varovné signály, že se situace bude dále ztěžovat, když byly po celé republice zavírány malé pivovary, nucené ustoupit novým, moderním velkokapacitním závodům, stavěným především na Slovensku. Bylo tak nevyhnutelně již jen otázkou času, kdy bude na řadě i pivovar českobrodský. Do roku 1980 bylo údajně ve Středočeském kraji počítáno se 7 činnými pivovary, k nimž byl ještě s otazníkem počítán osmý Kolín.

Oficiálně začal proces směřující k uzavření pivovaru na informativní poradě, konané 15. listopadu 1967 v pivovarské kanceláři, která byla svolána za účelem objasnění odbytu českobrodského piva v následujícím roce. Bilance byla neradostná – závod ztratil pozice v Mrzkách, Rostoklatech, Velimi, Pečkách a Tatcích. Ale ani zbylá odbytiště nebyla jistá – zástupci cizích pivovarů (například Braník) je soustavně objížděli a snažili se je získat. Zástupci národního podniku poukazovali na špatnou kvalitu piva – docházelo prý k mnoha reklamacím. K tomu se přidalo také neseriózní jednání ze strany RaJ a prodejen Jednoty, které nedodržovaly vyhlášku o čtvrtletní výpovědní lhůtě hospodářských smluv a dále tak zvyšovaly nejistotu vedení pivovaru, zda se podle plánu vyrobené pivo vůbec prodá.

Pro rok 1968 bylo nakonec naplánováno 20 000 hektolitrů piva na Slovensko a alespoň 15 000 hektolitrů pro místní okruh, aby mohl být závod udržen v provozu.

Pokud šlo o dlouhodobější perspektivu ohroženého pivovaru, názory nadřízených instancí se různily. Zatímco vedení Středočeských pivovarů navrhovalo, aby byl v provozu do roku 1972, kdy bude mít velkopopovický pivovar dostatek vody z nádrže Želivky, aby mohl zvýšit výrobu a převzít českobrodská odbytiště, požadovali zástupci kolínského závodu nekompromisně jeho okamžité uzavření pro nízkou kvalitu piva. Sami českobrodští nebyli ve svém postoji jednotní – vedoucí provozovny Oldřich Malý s uzavřením z odbytových důvodů souhlasil, zástupci českobrodského MNV se obávali dopadu takového rozhodnutí na obecní volby v následujícím roce. Druhé kolo jednání proběhlo 6. prosince 1967 a jeho účastníci dospěli k závěru, že další výroba piva je zde naprosto nerentabilní, nedojde-li k investicím do technického vybavení. Výsledky byly veškeré žádné - bylo zřejmé, že si nikdo nechce vzít na zodpovědnost jeho uzavření, ale nikdo se také nehodlal angažovat pro zlepšení jeho situace.

Do výrobního roku 1968 vstupovali českobrodští s obavami, jak bude rozhodnuto o osudu jejich pivovaru. Nejistota ale neměla mít dlouhého trvání. Již 4. ledna rozhodl národní podnik Středočeské pivovary o definitivním zastavení výroby k 1. únoru 1968, vyjma sladovny; uvolněná odbytiště byla přiřčena Kolínu, dodávky na Slovensko převzaly pivovary v Berouně a Krušovicích.

Poslední várka

Poslední várka v českobrodském pivovaru proběhla 4. ledna a jejím výsledkem bylo 160 hektolitrů desetistupňového piva, které se do sudů naposledy stáčelo 6. února a o tři dny později bylo odebráno českobrodskou restaurací „Prokop Veliký“, spadající pod podnik RaJ Kolín, a hostinci ve Štolmíři a Tuchorazi.

Podle záznamu v pivovarské kronice byl poslední půllitr českobrodského piva načat 4. dubna téhož roku.

Jako trpká ironie vyznívá skutečnost, že reformní procesy, v jejichž rámci byl pivovar spolu s řadou dalších podniků zrušen, byly po několika letech opět odvolány. Ušetřena zůstala pouze sladovna, která dle záznamů kroniky sloužila svému účelu ještě takřka dvě desetiletí.