"Jde o reálný příběh a je moc smutné, že lidé se bojí o nemoci zvané schizofrenie hovořit. Nemocní jsou izolováni od okolí, ztratí kamarády a někdy ani rodina neví, jak nimi jednat. Kolínská radnice se už konečně probudila z letargie a začíná pracovat na projektu, kde se počítá i s podporou těchto nemocných," řekla Monika Petrásková.

Dopis od Radka

Ahoj všichni ,

poslední dobou jsem trochu mimo tenhle svět, tak bych Vám chtěl objasnit co se děje. Je to takovej divnej pocit vmojí hlavě. Myslím, že se Vám to taky někdy stává. Sedíte, čučíte do blba a nic. Nic prostě nic, žádnej nápad, žádná myšlenka. Jste úplně někde jinde, ale vůbec Vám to nevadí. Vy víte, že to je jen okamžik a za chvíli „cvak“ a vrátíte se zpátky do reality. Jo, tak to asi funguje u většiny zVás, ale u mě to tak od jistý doby není. Nic totiž zpátky nenaskočí, prostě chybí to kolečko, a taky něco co by mě vrátilo zpátky. Tak jen sedím a sleduju mraky, ptáky a někdy mravence. Vydržím se tak dívat celý hodiny, ale na lidi ne, těch se bojím.

A přitom jsem býval takový veselý, milý chlapec ( jak říkala sousedka Voráčková, dneska už to vidí jinak, jen mi nadává: „Chuligán jeden, ani pozdravit to neumí“). Jenže ona vůbec netuší, proč jsem takovej, neví co se mi honí hlavou. Neví, co mi dá práce vyhrabat se zpostele, oblíknout se a vyjít zbytu. Hlavně otevřít ty zatracený dveře, za kterýma číhá tolik hnusnejch lidí, co na mne a jenom civí a smějou se mi .

Nejsem žádnej feťák, co si šlehnul pár dávek a teď neví čí je. Tohle svinstvo nesnáším, jednou jsem to zkusil a měl jsem dost. Bylo mi tak blbě, že si to budu do smrti pamatovat. Ale neměl jsem to brát, protože tam možná byl ten startovací knoflík knemoci, skterou se teď musím poprat. Možná, že ji spustil i ten povedenej vejlet skámošema. Kluci od nás z druháku se rozhodli, že o prázdninách vyrazíme společně na velkej mejdan kjedný zmámý, co bydlí asi padesát kiláků od nás. Nejdřív to byla zábava, jeli jsme stopem, ale jen kus cesty. Pak nás řidič vyhodil u hospody, blízko lesa. Trochu jsme popili a šli spát pod širák. Ráno se probudím a kluci pryč, a snima i moje doklady, prachy a baťoh. Naštěstí jsem měl vkapse u kalhot mobil. Takže jsem zavolal poldy. Co sem měl říct, že mám za kámoše paka, který mě okradli. Bylo to pro mě trapnej okamžik, nemohli ze mne nic vypáčit. Pak jsem něco vykoktal, ale přesnej popis jim dal hospodský. Našli je za hodinu na nádraží vLedečku. Pánové skoro všechno vrátili, ale prachy ne, ty stačili utratit. Bylo ztoho dost nechutný pozdvižení a když policajti odjeli, kluci mi dali nakládačku, že sem blbej anerozumím srandě. No a od tý doby vtom jedu.

Bylo mi tenkrát sedmnáct a to je prej věk, co na něj ta potvora zákeřná čeká. Už by bylo dobrý ji nějak pojmenovat, ale vtý době jsem já ani nikdo zmýho okolí netušil, že se něco takovýho může jen tak objevit. Určitě by nás nenapadlo, že si to vybere zrovna mě. Třeba máte taky doma puberťáka co mu nadáváte, že je línej, blbě se učí, nic nedělá a pořád zírá do prázdna. Možná to není jen tak znudy, aby Vás naštval, ale třeba má taky tu nemoc. Jmenuje se schizofrenie, ale říkaj nám blázni nebo psychoušové.

Teď vím, že je to duševní choroba. Změní Vás knepoznání, změní Vaše myšlení i vnímání reality. Doktor mi všechno vysvětlil, proč se objevují úzkosti, bludy, halucinace a různý strachy, co by normálního člověka ani nenapadly. Jsem poslední dobou hrozně vztahovačnej, všechno mě štve. Taky mě pořád mě někdo sleduje. Vím, že si často mluvím jen tak pro sebe a vlastně si žiju ve svýmjiným světě. Je to dost těžký Vám to takhle vysvětlovat.

Tak zkusím něco zpříručky, co jsme dostali, třeba to líp pochopíte: „Schizofrenik je velmi plachý a neustále ztrácí společenskou jistotu a své místo ve společnosti. Schizofrenici mají častokrát vysoké sklony k sebevraždám. Schizofrenie má mnoho podob, jsou lehčí případy a velmi závažné. Sluchové a vizuální halucinace jsou také doprovodnými jevy choroby. Není vymezena přesná doba projevu nemoci, nicméně nejčastěji ke schizofrenii dochází mezi 16. - 25. rokem života. Schizofrenie může vážně poškozovat mozek, ale také může rázem odeznít bez poruch intelektových funkcí. Dědičnost také hraje velkou roli při vzniku choroby. Schizofrenií trpí přibližně 1% světové populace.“

U mě to začalo hned po tom slavným vejletě. Přestal jsem chodit mezi lidi, pak do školy a nebavil jsem se ani s mámou. Ležel jsem doma na posteli, na okně zatažený žaluzie, protože mi bylo jasný, že mě někdo sleduje. Člověk co se ze mě stal nemusel nic, ani jíst, mluvit ani vstát zpostele. Když mě donutili vyjít ven, nosil jsem černý brejle, abych byl takříkajíc neviditelnej.

Nevěděli si semou rady a tak po jednom záchvatu vzteku mi máma zavolala doktora. Jenže to byl takovej ten dětskej obvoďák a ten netušil, co mám za nemoc. Ale poslal nás kmístnímu psychiatrovi. Dostal jsem nějaký prášky, který měly tlumit ty zvláštní pocity. Byl jsem po nich unavenej, takže jsem pořád jen spal. Časem mi doporučili prázdniny v ústavu vHavlíčkovým Brodě. No dostal jsem se prostě do blázince. A možná se budete divit, ale když jsem měl jet domů moc se mi nechtělo. A tak jsem zkoušel alespoň dohodnout pobyt na příští léto. Což doktor chápal, ale naši moc ne. No řekněte, kdo zVás by se chtěl vracet do blázince? Vten okamžik jsem si uvědomil, že můj svět už zůstane navždy jinej než ten Váš. Teď myslím na to, co bude dál, ale zatím to vážně nevím. Tak Vám alespoň tímto dávám na vědomí, že jsem živej a je mi moc líto, že jsem o sobě nedal tak dlouho vědět. Věřím, že teď už bude líp.

Váš Radek