Pečky – Původně se vyučil rytcem. Vždycky ale chtěl být řezbářem, už od dětství, kdy jezdil ke strýčkovi, který vyřezával betlémy. Řadu let pracoval ve svém oboru, ryl zbraně a dělal jemné rytiny od razítek až po měděryty. Pak ale přišel úraz ruky. Ten jeho kroky paradoxně nasměroval právě k jeho lásce od dětství – řezbářství. Právě na dřevu totiž po dlouhé léčbě procvičoval prsty. A povedlo se. Dnes v šikovných prstech Jiřího Rückera vznikají překrásné dřevěné věci, které dělají radost dětem i dospělým.

Čemu se nyní věnujete nejvíce?
Po úrazu, jehož dozvuky mě trápily ještě vloni, jsem sebral všechny síly a začal zase pracovat. Teď řežu hlavně loutky a perníkářské formy.

Jak dlouho trvá, než taková krásně vyřezaná forma vznikne?
Nejmenší forma velkosti dvaceti, pětadvaceti centimetrů trvá tak čtyři hodiny. Velké třeba týden. Průměrně tedy tak 15 až 20 hodin, aby forma vypadala opravdu pěkně, aby byla hezká. A proto se dělá, aby byla hezká (smích).

Dá se v takových formách péct?
Mám radost, že doba, kdy lidi neměli o ruční práce zájem, už odeznívá a zase se vrací časy, kdy je lidé mají v oblibě a také se jim věnují. V republice už je deset, možná dvanáct perníkářek, které dělají perník do forem, tedy reliéfně zdobený perník. Ono se této činnosti zase tolik lidí nevěnuj pro náročnost a pracnou přípravu těsta i vlastní mechanice tvoření, která je namáhavá, časově i fyzicky náročná.

A jí se perník z perníkářských forem?
Podle Evropské unie je takový perník nepoživatelný, ale po celá staletí to byla taková lahůdka, že mnoho běžných lidí si jej ani nemohlo dovolit, jak byl drahý. Aby se mohl podle současných předpisů běžně jíst, musely by být formy z nerezu nebo jiného podobného materiálu, ve kterém by v pórech nemohly zůstávat mikroby. Z perníkářských forem je tedy perník jen dekorativní, ale těsto neobsahuje nic, co by člověku ublížilo, je to dobré těsto na perník se spoustou medu a koření.

Jednou jste mi vyprávěl, že když se narodila dcera, otec založil těsto, a když se vdávala, pekl z něj perník…
Ano, i v cechovních pravidlech je to popsáno. U vína se tomu taky nikdo nediví, čím starší, tím lepší. I v perníku se ingredience proleží a získá na chuti. Doma mám těsto na perník zhruba pětileté, tak se chystám, že někdy vyzkouším, jaký je rozdíl mezi čerstvým a uleženým.

Jaké dřevo se na formy používá? Lipové?
Na perníkářské formy lipové ne, používá se houslařský javor, pěkně tvrdé dřevo. Z dalších pak používám ořech, hrušku, švestku, na detaily zimostráz. Na věci, kde nejsou detaily, by se dal eventuelně použít i buk.

Takže dřeva v Česku dostupná, představuju si podhorské chaloupky, kde se za dlouhých zimních večerů vyřezávalo…
Perníkářské formy se neřezaly v chaloupkách podomácku, ani perník se podomácku nevyráběl. Formy vyřezávali takzvaní formšnajdři, školení řezbáři. Perník má mít určité náležitosti co do hloubek, proto měl lidový řezbář problém, aby se do nich dostal. Je také třeba speciálních nástrojů, které lidoví řezbáři neměli. Používali dvě, tři dláta a nožík a řezali třeba betlémy, kde si s tímto náčiním vystačili. Ale formšnajdři chodili krajem, byli to tzv. řemeslníci světem jdoucí, zastavili se v tom městě, v tom městě, podívali se, kdo potřebuje opravit formu nebo udělat novou. Přišli třeba z Norimberka do Prahy, kde se jich poptali, co se v Norimberku dělá, a už se to dělalo také v Praze.

Takže jsem se trefila dvakrát přesně vedle. A co loutky? Jaké dřevo se používá na ně?
V tomto případě je to to lipové (smích).

Kde berete inspiraci na formy a loutky?
Mám tři technologické postupy. První jsou vlastní nápady. Nerad se dívám na televizi, a tak si maluju, co mě napadne. Taky se dívám po lidech, a když mě někdo zaujme, udělám pak podle něj loutku. Třeba čertici (smích). Večer to zkrátka hodím na papír, pak do šuplíku, a když je čas, sáhnu tam. Dalším postupem jsou repliky. Mám spoustu věcí nafocených či nakreslených, sjezdil jsem muzea od Liberce po Český Krumlov a od Chebu až na Moravu a kreslil jsem si nebo fotil formy, abych pochopil technologické postupy z hotových výrobků, členění ploch, zdobení atd. Potom se dělají kopie, ty jsou nejnáročnější, protože se pečlivě přenáší každý bod. Čím víc se z originálu na kopii přenese, tím je samozřejmě kvalitnější.

Jaké motivy máte nejraději?
Nedá se říct, že bych měl některé raději a některé méně. Mám radost, když se mi povede nějaká dobrá replika nebo kopie a potom, když udělám formu, která se líbí dětem. Dělal jsem třeba hodně dlouhého jezevčíka a děckám se strašně líbil.

Na jakých loutkách nyní pracujete?
Dělám menší velikosti a pak velké 22 palců, tedy 55 centimetrů. Mám rozdělané čerty, muzikanty a pak přijdou na řadu kašpárkové.

Prodáváte loutky, nebo se s nimi nerad loučíte?
Jsou loutky, které už prostě zůstanou doma. Máme třeba velikého poustevníka, který s námi projel celé Německo, a manželka zavelela, že poustevník už prostě nikam nepůjde. Taky pár veselých kašpárků je ryze domácích. Ale musím se nějak živit, takže i prodávám, hlavně sběratelům, kteří si objednají na zakázku. Pak také dodávám do jednoho obchůdku do prodeje. Nejde si všechno nechávat. Když na něčem děláte dlouho, máte pak tendenci, že se vám nechce takovou věc opustit, ale je to koloběh života.

Přednedávnem jste získal ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby Středočeského kraje. Co to pro vás znamená?
Nikdy jsem nedostal žádné ocenění typu třeba vzorného vojáka, moje první byl Mistr uměleckého řemesla, když jsem pracoval na medailích, a pak jsem pracoval dlouho sám. Takže teď je pro mě opravdu velká čest, že si někdo všiml toho, co dělám, a že si snad myslí, že to dělám dobře.

Pečecko patřilo při nedávných záplavách k nejvíce postiženým oblastem nejen v rámci Kolínska. Nepodepsala se velká voda také u vás?
Je pravda, že kdyby mi někdo před záplavami řekl, že se může stát co, se stalo, asi bych nevěřil. Zprvu jsem dostal info od kamaráda, co se stalo na Strašíku a co se děje v Radimi, a tak jsem velmi rychle připravil čerpadlo a několik dní čerpal ze sklepa vodu, která se k nám dostala spodní vodou z Dobřichova - cca 100 metrů od nás se valila voda zaplavující všechny sklepy. Zprvu po dvou hodinách, pak po čtyřech a teď jsme naštěstí na suchu a větráme. Ke kotli se voda naštěstí nedostala, ale i tak to bylo skličující. Později jsem při cestách na kole viděl Chotutice, Chroustov a tam člověka mrazí.