Byl to zvláštní pocit. Řídil jsem auto na trase mezi poděbradským a říčanským hřbitovem. V autě přede mnou stříhali zatáčky dva hrobníci. Z rádia se linuly temné tóny Velvet Underground a já se cítil v bezpečí. Tak nějak sametově.

Opovaž se mě poplivat

Když jsme ve středu 5. listopadu krátce po poledni seděli v kanceláři poděbradského hrobníka, byli Jiří Steigr i jeho pomocník Ladislav Dopater, jinak švagr, docela nervozní. Přece jenom před nimi byla životní zkouška. Stát se hrobníkem s oficiálním certifikátem, prověří nervovou soustavu stejně jako třeba maturita. Zvláště, když vám není osmnáct, ani dvacet let, ani třicet pět.

„Tak už jeďte, ať nepřijedete pozdě,“ strachovala se paní Steigrová. „Dej nám taky pokoj. A opovaž se mě poplivat,“ reagoval hrobník a zavelel k odjezdu.

Poetické odpoledne

Na říčanském hřbitově už na nás, tedy přesněji na hrobníky, čekal zdejší správce hřbitova David Stejskal. Chlapík na první poslech inteligentní, sebevědomý a tak trochu „od rány“. Možná i proto je pověřencem ministerstva pro místní rozvoj jako zkoušející novopečených certifikovaných hrobníků.
K poděbradským hrobníkům se přidal ještě kolega Jirásek ze severočeského Jirkova. Čtyři hrobníci a jeden novinář se namačkali do místnůstky zdejšího správce, kterou bůhvíproč nazval královstvím a ústní zkoušky mohly začít. V průběhu se k nám ještě připojil autor nápadu s hrobnickými zkouškami Tomáš Kotrlý z ministerstva pro místní rozvoj a jeho kolegyně z přírodovědecké fakulty.

Hrobníci byli zkoušeni najednou a chvílemi šlo o diskuzi, při níž si všichni čtyři vyměňovali zkušenosti ze sporných nebo mezních situací.

Při otázce o rizicích při výkopech hrobů zavzpomínal zkoušející na „veselou příhodu“, jak dostal TBC. „Zdvihal jsem ztrouchnivělou rakev nad hlavu a část ostatků se mi vysypala za krk. Nebožtík byl pravděpodobně nemocný. Dostal jsem tuberkulózu. Ale dneska se už na to neumírá. Jen jsem si rok poležel v nemocnici,“ doplnil historku Stejskal. Černý humor by se dal na říčanském hřbitově krájet. Bylo to opravdu poetické odpoledne.

Babička vypadala přesně jako na náhrobní fotce.

Základní technické normy většinou měli hrobníci v malíku. Hloubka a šířka hrobu, doba tlení těla, typy rakví při pohřbech do hrobu nebo hrobky, či jednání s pozůstalými. Věci, o kterých by mohla partička zkušených hrobníků vyprávět hodiny.

Trochu se zdrželi u exhumací. Tedy přemísťování ostatků těl z hrobů. Stávají se totiž podivuhodné případy, kdy těla nezetlejí, ale mumifikují se. To poděbradský hrobník zná. „Onehdá jsem otevřel hrobku a z rakve na mě koukala už řadu let pohřbená uschlá babička. Vypadala úplně stejně jako na náhrobní fotce, jakoby si z oka vypadla. Jindy jsem narazil na dívku, která byla pohřbena v osmnácti letech. Měla krásné vlásky. Tehdy se manželka urazila, když jsem řekl, že ta holka z hrobu má hezčí vlasy než ona,“ vyprávěl Steigr.

Kdo má být hrobník

Tomáš Kotrlý, autor hrobnických zkoušek, v textu Proměna postavení hrobníka, píše: „Samotná snaha o změnu postavení hrobníka nemá kladné znaménko, samotné ověřování odborné způsobilosti jeho kvalifikace není pozitivní. Respektovaného hrobníka nezajistí standard, ale ctnost „pietas“, tj. schopnost dospět k takovým pravidlům na veřejném pohřebišti, která umožní smírné řešení sporů, pokojné pohřbívání respektující odlišné tradice, zájmy i hodnoty formující postoje a zároveň poskytující elementární záruky svobodného výběru hrobového místa a ochrany důstojnosti mrtvého lidského těla.“

Chtěli si hrob vykopat sami, jen jsem je hlídal

Ústní zkouška se protáhla na více než hodinu a nebýt zásahu zkoušejícího, možná by trvala i déle. Hrabalovské příběhy, dotazy na právní detaily, zkušenosti.

Posledním tématem byly samotné pohřební obřady. Všichni měli v dané problematice vědomostí na rozdávání. A tak se opět řeč stočila na krajní situace. Začal Steigr. „Po pohřbu člověka z jedné národnostní menšiny zůstali příbuzní stát u hrobu i po skončení obřadu. Vyžadovali, abychom zaházeli rakev před jejich zraky. Stáli nám v zádech do té doby, než jsme hrob finálně upravili.“ „Bylo to hodně nepříjemné, nechtěl bych to znova zažít. Tolik očí v zádech,“ přidal se Dopater.

Ovšem poděbradští hrobníci měli v rukávu i příjemnější konec obřadu. „Jindy zase naopak přišli lidi, že si chtějí hrob zasypat sami. Jen jsem jim dal lopaty a kontroloval je.“ Hrobníci se také shodli na tom, že předměty vhozené do hrobu, ačkoliv to není ekologicky nejsprávnější, v hrobě nechají a zahází. „Jednou kamarád zesnulého hodil za ním do hrobu mobil. Ještě týden chodil do hospody a zkoušel mu volat. Vždycky byl naštvanej, že to pořád nebere,“ přidal se jirkovský hrobník. A pak už se šlo na vzduch.

Násady lopat se napouští medem

Částečné vykopání hrobu, exhumace ostatků a jejich uložení do kostnice. Praktická zkouška byla vodou na mlýn ostřílených chlapíků. Pokud by v těchto disciplínách existoval nějaký světový šampionát, bezpochyby by nás všichni tři zkoušení mohli úspěšně reprezentovat i v zahraničí. „Podíváme se, jestli někdo z vás nedrží lopatu poprvé v ruce,“ zkusil před začátkem praktických ukázek zavtipkovat Stejskal. Během několika vteřin mu ale bylo jasné, že šlo jen o řečnický obrat, nežli o vážně míněnou výzvu. „Nejlepší proti puchýřům je jednou za rok napustit násady medem. To je pak paráda a žádný puchýř se neudělá,“ poučil zkoušený Steigr zkoušejícího Stejskala. Ten s díky radu přijal a připsal si další plus do zkouškového bloku.

Takhle jsem si to představoval

Zkoušky začaly ve dvě odpoledne. Na jejich konci bylo po čtvrté hodině a začalo se smrákat. Všichni tři uchazeči s přehledem uspěli. A první pocity čerstvého držitele certifikátu? „No to víte, že jsem rád. Takhle přesně jsem si to zkoušení představoval. Hlavně, abych tuhle práci mohl v Poděbradech dělat dál, to je nejdůležitější,“ vydechl uvolněním Steigr.

S díky jsme odmítli pozvání na zapití zkoušek přímo v Říčanech. Ne že by nebyla chuť, ale jaksi chyběli šoféři.


Epilog

Na cestě zpátky mi v autě zněli Pink Floyd a jejich odvrácená strana Měsíce. V autě přede mnou bylo evidentně živěji, než při odpolední cestě. Dva veselí hrobníci si zřejmě vyprávěli postřehy z nezapomenutelného odpoledne.

Naše cesty se dělily v Sadské. Zastavili auto na zastávce u Polygrafie a já za nimi. Vystoupili jsme z auta a naposledy si ten den potřásli rukama. Z obou mužů bylo cítit úlevu. „Sakra, už se známe tolik let. Nejvyšší čas si tykat. Já jsem Jirka,“ podal mi ruku spokojený Steigr.

Takže Jirko, díky, gratuluju a držím palce. Zvesela do toho umírání!