Kolín – Vážit si každého nového dne. Takové životní motto má keramička Jiřina Stupková. „Když se probudím, těším se, co hezkého den přinese. Před usnutím si zase připomenu, co hezkého jsem za ten den viděla, zažila. Třeba tento týden jsem byla na výstavě v Kouřimi. Zvláštní škola udělala moc krásnou výstavu sluníček, které buď vyrobily děti, nebo je pro ně vyrobily významné osobnosti,“ popisuje.

Její práci znají desítky a stovky dětí v Kolíně i na Kolínsku. Učila pět let v Kolíně, předtím delší dobu v Plaňanech. Dnes už je v důchodu, ale zaskakuje za kolegyni na 2. základní škole. Studovala výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě v Hradci Králové. Nejvíc ji bavilo modelování. „Měli jsme asistenta Bořivoje Borovského, vynikajícího malíře a výtvarníka, který dělal keramiku sice jen okrajově, ale nás to s ním moc bavilo,“ vzpomíná.

A Jiřině Stupkové láska ke keramice vydržela už napořád. Na které škole učila, všude zakládala keramické dílny. V Plaňanech, Kolíně, v Kutné Hoře. Vždycky se nějak podařilo sehnat peníze na pec, grantem nebo prodejem výrobků. Vychovala i několik dětí, které se dostaly do Bechyně přímo na keramickou školu. Její žák Ondřej Sokač se dostal dokonce na výtvarnou akademii do Brna.

Jiřina Stupková se narodila v Českém Brodě, a i když žije v Kutné Hoře, na Kolínsku a v Kolíně má spoustu přátel. Na oslovení kolínské Spolkové rady dělala také reliéf pro Osobnost roku. „První rok jsem vyrobila kachel s koněm a rytířem a pak jsem se inspirovala sochou, která stojí na střeše na radnici, a udělala podobnou podobu,“ říká.

Kromě keramiky má rada hudbu, film, divadlo, četbu, zahrádku. Ta je u řadového domku, kde bydlí, sice menší, ale rybízu a angreštu se tam moc daří. A tak se zavařuje, dělají marmelády. „Teď mi dcera udělala největší poklonu. Byla v Rakousku, kde ochutnala domácí marmeládu, a říkala Mami, tvoje marmelády jsou lepší, nejsou tak přeslazené,“ směje se Jiřina Stupková. Na chatě má zahrádku větší, takže každé léto zavařuje nejméně tři neděle. Ráda cestuje. Už se těší, až se zase v létě někam vypraví. Miluje hlavně Francii, krajinu kolem Provence a místa, kde žili slavní malíři a kam se také několikrát podívala.

Velmi ráda má i zpěv. „Byl den učitelů. Nikdo nám nepopřál, bylo mi to docela líto. Ale ve druhé třídě, kde teď supluji, mi děti zazpívaly,“ usmála se. Sama ráda zpívá, působila spoustu let v kutnohorském Sboru učitelů. Možná lásku ke zpěvu podědila po babičce, která byla operní pěvkyní.

Práci učitele dělá srdcem. „Děti vás úžasně pobijí energií,“ říká. A že zlobí? „Jsou to děti. Ale dokáží být vděčné, když se jim člověk věnuje. Malé děti jsou upřímné. Čistá voda. Tu stopu v nich zkrátka zanecháte. Mé děti třeba teď začaly doma víc číst. Říkala jsem jim, že kdo nečte, strašně se ošizuje o nové vědomosti a krásu světa,“ uzavřela.