Bojové formace procházely vlnami figurantů tak hladce, jako by tam ani nebyly. Jedno bylo v ten moment zcela jasné: v případě těchto maskovaných chlapů a v několika případech i žen nechcete stát na špatné straně barikády. To znamená proti nim.

„Všichni do kruhové obrany!“

Dlouhá větev vypadala proti devítce těžkooděnců směšně. Jenže v rukou zkušeného útočníka dovedla divy a neustále dorážela na těla policistů. V tu chvíli však zazněl rozkaz. „Kruhová obrana, kruhová obrana!“ Opět zadupaly těžké boty, osmička členůpořádkové jednotky chránila svého velitele zády a tasila obušky na všechny strany.

Pokoušeli jste se někdy projít zdánlivě neprostupným davem? I kdyby ano, určitě vám to nešlo tak dobře jako policejním těžkooděncům. Takzvaný manévr „míšení“ způsobil, že figuranti zůstali ležet. Policisté prošli. Cvičení se povedlo. Další pokus.

Manévry s vozidly

Výsadek z chůze po boku policejního automobilu je rutina, která se musí zvládnout do detailů. „Zapomenete si sklopit hledí, špatně vystrčíte hlavu a hned ji koupíte do obličeje,“ varoval těžkooděnce jeden z instruktorů. „Zůstávejte za dveřmi,“ radil jim.

A nakonec nastal výsadek. Desítky černých helem utvořily neprostupnou bariéru. Znáte ten příběh, jak se křižáci zděsili, když spatřili husity? Pokud jste neviděli těžkooděnce při výsadku, nemůžete plně pochopit, co se v myslích rytířů dělo těsně předtím, než se dali na úprk.

„Srovnat čelo a postupovat!“ zněl další rozkaz. Policisté vykročili jako jeden muž doprovázeni auty. A byť se jednalo o cvičení, jediná reakce, která by civilistům zaručeně bleskla hlavou, by byla: zmizet co nejrychleji.

Pět minut na přestávku

Pokud členy policejnípořádkové jednotky spatříte, pak jedině po zuby ozbrojené a od hlavy až k patě zamaskované. Jak to ale vypadá, když jim sundáte helmu a kuklu? Pět minut na přestávku odhalilo, co se skrývá pod výzbrojí.

„Co se tak divíte?“ zeptala se usměvavá blondýnka, když si sundala masku. „Ženský jsou přece upořádkovky taky!“ vysvětlovala.

Nebyla však jediná žena mezi těžkooděnci. „Jsme zdravotnice. Naším úkolem je poskytnout první pomoc a odtáhnout zraněného k ošetřovatelům,“ vysvětlila černovláska Bohdana. „Ženu totiž nemůže vyšetřit muž,“ dodala se smíchem.

Jak jsou na tom policistky fyzicky? „Musím hodně trénovat a posilovat. Sílu jako chlapi ale nemám,“ řekla jedna z těžkooděnkyň. „Kdybych na sobě měla normální oblečení a ne tohle, tak byste ani nepoznal, jaké mám povolání,“ zasmála se.

Pět minut kouřové se nakonec protáhlo na patnáct svačinové. A když jste tak sledovali zpola z uniformy svléknuté těžkooděnce, jak svačí rohlíky se salámem, které jim bezpochyby připravily jejich dívky, přítelkyně nebo manželky, museli jste si říkat, jak je vůči nim neférové, že je veřejnost pro jejich zaměstnání nikdy nepozná z jejich lidské stránky.

Policisté to ale berou lehce. „Je to pro nás prostě povolání a tak to bereme,“ odpovídali s pokrčením ramen v chráničích.

Dvacet kilo těžká výstroj

Výstroj každého těžkooděnce váží v základu dvacet pět kilogramů. Další váha může narůstat v závislosti na specializaci jednotlivců. „Třeba neprůstřelná vesta znamená dalších patnáct kilo navíc,“ líčil jeden z instruktorů. „Potom připočítejte třeba hasicí přístroje a další potřebné věci,“ dodal.

Policejní vesta nabízela mnoho kapes a skrýší. Zdravotnice ukazovaly kapsy plné gumových rukavic, náplastí, ale také balíčku papírových kapesníků. „Nevíte, co přilétne. A hledí si koženou rukavicí neočistíte,“ vysvětlila.

Na velkou zátěž výstroje si prý lze zvyknout. „Ta váha je po těle rozmístěná, takže to není problém. Horší to je s helmou, to člověka může po delší době bolet krk,“ říkali těžkooděnci své zkušenosti. „V brnění máme také omezenou pohyblivost. Občas se cítíme jako robocopové,“ zasmál se jeden policista a scifi fanoušek. V případě pádu na zem může být tak problém vstát.

Těžkooděnecká výstroj by se dala přirovnat k nedobytnému skafandru. To ale nechávalo jednu otázku nezodpovězenou. Co když na policisty přijde malá či velká potřeba?

„Jo, to potom může být problém,“ usmál se jeden z instruktorů. „Muži mají problém jenom s velkou stranou. Musí chodit ve dvou, aby jeden hlídal jak brnění, ale také současně sledoval, jestli se něco okolo neděje,“ vysvětloval pro ně samozřejmou věc. „Ženy to ale mají podstatně horší,“ řekl.

Bojové historky

Padesát těžkooděnců třeba proti tisícové přesile. Co policisté cítí? Bojí se? „Strach bych to určitě nenazval, spíš respekt. Nikdy nevíte, co se může všechno stát. A taky funguje adrenalin, ten dělá divy,“ popisovali policisté z pořádkovéjednotky.

„Lidé často hází věci,“ líčila černovláska Bohdana. „Lehčí věci přes chrániče necítíte. Když na mě ale přistála dvoukilová cihla, tak to už znát bylo,“ dodala.

Jiní ale mají mnohem strašidelnější historky. „To jsme byli na CzechTeku. Byla už tma, celkem klid, když najednou zničehonic mezi mnou a kolegou proletěl dvoumetrový kovový oštěp,“ líčil jeden z těžkooděnců.

„To je vám pak jasné, že si ti lidé nepřišli jenom zatancovat. Hlavně, když u nich pak najdete dlažební kostky připravené na házení po nás,“ vyprávěl.
Policisté vzpomínali také na zásah v Janově. „Bylo důležité udržet Romy a neonacisty od sebe,“ popisoval jeden z nich. Prý to nebylo vůbec jednoduché. „Veřejnost pak říkala, že jsme na jedné nebo druhé straně. My jsme přitom byli nestranní a chránili lidi,“ vysvětloval. Přitom akce v Janově podle vyprávění policistů připomínala pravé peklo.

„Ti lidé byli rozhodnutí jít do všeho,“ líčil zahloubaný do vzpomínek. „Vždyť tam podpálili i policejní auto,“ řekl.

Když jsme areál opouštěli, těžkooděnci stále neúnavně trénovali. Museli. Vždyť na nacvičených manévrech jednou můžou záviset lidské životy.