Kdy si Libor Bulín uvědomil, že chce být knězem? „Ležel jsem v pokoji na Větrníku, to jsou vysokoškolské koleje na Petřinách. Studoval jsem tehdy historii na filozofické fakultě. V určité chvíli jsem si uvědomil, že Bůh mě oslovil s nabídkou, abych se stal knězem,“ vyprávěl.

Podle jeho slov ale byly první reakce rozpačité. „Tak jsem z té postele vyletěl a říkal jsem – tohle přece po mě nemůžeš chtít!“ vzpomínal. Také hovořil o tom, jak se nakonec rozmyslel. „Za deset dní jsem seděl u stolu s nynějším českobudějovickým biskupem Jiřím Paďourem a probírali jsme moji situaci. Nakonec mi poklepal na rameno a řekl, že mi může poradit, co chce a co uzná za vhodné, ale rozhodnout se musím já. Tak jsem se rozhodl,“ usmívá se.

Libor Bulín řekl, že Bůh nedává žádná nejistá pozvání. Věděl, že to bude pro něj ta pravá životní cesta. „To ale neznamená, že by člověk v první chvíli nad tím pozváním tancoval radostí a říkal si, že to je cesta, kterou si pro svůj život vysnil,“ dodává.

Svého rozhodnutí ale rozhodně nelituje, naopak. „Musím říci, že mě Bůh povolal na cestu, na kterou mi ušil co nejlépe na míru. I lidsky jsem v ní velice šťastný a spokojený,“ řekl Libor Bulín.

Jeho povolání ho zavedlo do situací, do kterých by se ze své přirozenosti asi nedostal. „Svým duševním založením jsem spíše melancholik. Chtěl jsem se věnovat studiu nebo bádání v obležení knihami. Přitom ale kněžský život mě přeorientoval na neustále prožívané společenství s lidmi. Je to pro mě nesmírně oslovující, i když bych před tím ze své podstaty spíše unikal,“ vysvětluje.

Změnili se za téměř dvacet pět let, co je farářem, nějakým způsobem lidé? „Já bych řekl, že se lidé asi nezměnili vůbec. Za pětadvacet let jsem se setkával s lidmi, co byli upřímní a otevření, ale i s těmi, kteří za mnou přicházeli s podfukem. To bylo stejné tehdy jako dnes,“ tvrdí. Jistý posun tu ale je. „V čem vidím ale posun je určitý krok od výrazné materiálního vnímání života k duševním a duchovním hodnotám. Je to jako na kyvadle. Od výrazného materialismu, dejme tomu druhá polovina devatenáctého století, se teď pohybuje na druhou stranu, k ideám. K prožívání života v ideách,“ řekl kolínský farář.

Obecně se tvrdí, že upadá morálka. Myslí si to i Libor Bulín? „Morálka souvisí s vnímáním autority, i té nejvyšší jako Boha v lidském životě. Pokud společnost jako taková se proklamuje jako ateistická, tak v podstatě jakou ona má potom autoritu, ke které by měla směřovat?“ zeptal se rétoricky. Také uvedl příklad. „Když si srovnáte Spojené státy a Čechy – a teď nechci nikoho urazit – tak podat i omylem v Americe falešné zkreslené daňové přiznání člověka jednou provždy vyřadí z normální společnosti. Zato u nás to je národní sport.“

K Bohu se obrací stále více lidí, podle jeho slov. „Není tendence jenom u mladých lidí. Taková nejstarší generace si přece ze svého mládí mnohé pamatuje – chodili do kostela ministrovat, chodili na náboženství, dostali rákoskou od katechety…“

Jenže to není všechno. „Potom jsou takové generace reálného socialismu. Do jejich podvědomí se podařilo vštípit, že náboženství je nemorální věc, stejně jako třeba opilství. Slušný člověk se nemorálníma věcmi přece nezabývá. Doba socialismu ale měla svoji situační morálku. Tudíž takový člověk, když se setká s jakoukoliv náboženskou hodnotou, tak ji považuje apriori za špatnou. Stačí se podívat, jak se lidé vyjadřují k volbě pražského arcibiskupa: ať si mají, koho chtějí, nejlepší by bylo, kdyby všichni vypadli. Ti poslední generace tím zaplaťpánbůh zatížené nejsou,“ řekl.

I tady vyprávěl příběh. „Slyšel jsem vyprávění, že na nějakém táboře byla jakási dívenka, která se uměla modlit. Zezačátku se na ni dívali jako na divnou, pak normální a na konci k ní měli zvláštní úctu a modlili se společně s ní,“ řekl fascinovaně.

Co Libor Bulín říká na konec našeho rozhovoru? „Náboženství je základní životní hodnota. Když ji někdo ve svém životě objeví, tak ji prostě rozvíjí.“