Přes spoustu doprovodných aktivit pro všechny generace, je Kmochův Kolín především festival hudby. Paní Naďo, jaký máte vztah k hudbě vy? Který žánr vás přitahuje?

Musím říct, že ke zpěvu mě nikdo nevedl, u nás kromě jedné babičky neuměl nikdo zpívat, takže jsem měla sluch poměrně dost nevycvičený, a když jsem přišla na divadelní fakultu, tak dalo velkou práci, abych se skutečně naučila čistě intonovat. Ale naštěstí to není nekvalita mého sluchu, ale ta nevycvičenost. Tím, že jsem na škole musela zpívat, jsem se z trojky propracovala na dvojku a pak jsem měla dokonce i jedničku ze zpěvu. Když jsem přišla do Plzeňského divadla, druhá hra, v které jsem hrála, byla Naši furianti, kde Verunka běží za zpěvu z hlediště na jeviště. Co schod to tónina nahoru, a na jevišti už jsem se vždycky škrtila :-) Docela jsem se za tento zpěv styděla. Potom jsem přišla do Městských divadel pražských, a tady se začaly hrát muzikály. První byla Nejkrásnější válka, kde jsem musela nazpívat s orchestrem písničku Julián. Byla moc těžká, ale opravdu jsem si dala práci, jedna kamarádka operní pěvkyně mě dlouho připravovala a nakonec jsem zpívala čistě.

Co se týče hudby, mám ráda českou písničku, moc. A to od dechovky, přes lidové písničky, až po evergreeny, které si zpíváme, jako by to už byly lidovky.

Znáte Kolín osobně? Co vás k němu váže nebo na co ráda vzpomínáte?

Když mluvíme o panu Kmochovi, tak písnička „Kolíne, Kolíne…" byla první, kterou jsme se jako děti učili. No, a pak jsem viděla o panu Kmochovi film: „To byl český muzikant", hrál ho pan Otomar Korbelář. Ten celý příběh a osud mě okouzlil. Bylo to krásně natočené a zahrané a ta hudba tam naplno zněla a byla nádherná.

To bylo moje první setkání s Kolínem. No, a pak jsme tam začali hrát divadlo, několikrát do roka jsme tam hostovali. Byla jsem tam Xkrát, takže kolínské publikum mám velmi ráda, protože je výborné. A pak jsme tam natáčeli s panem Šípem televizní pořad Za oponou. No, a jinak vím, že je tam taky restaurace, odkud jsme natáčeli Pochoutky ze Středních Čech.

Rok 2012 byl vyhlášen jako Evropský rok aktivního stárnutí a mezigeneračnísolidaritya my jsme rádi, že jste si nad mezigeneračním propojením na Kmochově Kolíně vzala patronát.Vy jstepoměrně mladá seniorka, jestli se vůbec takové označení dá na vás použít… a máte plný kalendář. Jak se díváte na aktivní stárnutí? Měla byste na umění stárnout nějaký recept?

Já ten věk nevnímám, já si i přes vrásky a nějaký ty faldíky připadám pořád ta stejná holka, jaká jsem vždycky byla. Ani v naivitě jsem se příliš nezměnila, pořád si myslím, že stojí za to lidem věřit, a že nás potká přesně to, co si do toho vesmíru pošleme. Učím se to dlouho, učím se myslet pozitivně a každou negativní myšlenku rychle stáhnout. Myslím si opravdu, že to, co si tam nahoru pošleme, potom žijeme.

Naučila jsem se v padesáti potápět, v sedmapadesáti jsem vyletěla rogalem. A hlavně aby člověk nemyslel na svoje starosti a na sebe, tak je potřeba pomáhat. Najít si něco, jakoukoli činnost, může to být třeba jenom soused odvedle, komu pomůžu. Prostě, abych zastavila myšlenky, je potřeba je upnout někam jinam.

Kam je upínáte vy? Já o vás vím, že podporujete náhradní rodinnou péči.

Ano, pěstounskou péči. Myslím, že děti, které přišly o svoje rodiče ne svou vinou, naši pomoc potřebují nejvíc. Krom toho je to naše budoucnost. A vemte si, kolik dětí je u nás v ústavech, jsme snad na předposledním místě tady v Evropě, to je smutné. Takže teď se bojuje za to, aby byla vyhlášena kampaň na nové pěstouny. My máme zatím jen pěstouny, kteří se sami přihlásí. V zemích kolem nás už je to renomované povolání, kdy pěstouni fungují místo kojeneckých ústavů, jako přechodný prvek. Protože u miminka je nejdůležitější, aby se vybudovala zpětná vazba na jednoho člověka. Když jsou zdravotní sestřičky vyškolené, skvělé, jedno tomu miminku nezaručí: že ho ráno pochová, přebalí, bude ho motivovat, bude mu zpívat jedna bytost, zvykne si na jednu teplotu těla. To navázání zpětné vazby končí prvním rokem.

Jak fungují pěstounské rodiny mezigeneračně, získají děti v pěstounské péči taky babičku a dědu? Někdy okolní rodina rozhodnutí těch pěstounských rodičů nepřijme. Setkala jste se s tím?

Pokud vím, tomu tak není, a funguje celá rodina. Já hlavně kvituju, že některé maminky za to dítě bojují jako tygřice, za jeho zdraví. Je to zázračné. A víte, že skoro že skoro polovina pěstounů v naší zemi jsou prarodiče, kteří k tomu přijdou, jako slepí k houslím. Svoje děti už vychovali. Už by si měli zaslouženě odpočívat v důchodu, nebo si žít svůj život. A když leží na stole zákon, že se mají zrušit pěstounské příspěvky pro prarodiče, tak mi to přijde, že se někdo zbláznil.

Jakou v těch vašich aktivitách hraje roli divadlo, to je vaše zaměstnání. Ptám se na to, protože znám některé amatérské seniorské divadelní spolky, třeba spolek Proměny z Klubu Remedium na Žižkově, který taky bude vystupovat na Kmochově Kolíně. Je divadelní herectví jako aktivita na stáří užitečné?

Určitě, protože paměť je potřeba trénovat pořád. Já myslím, že se proto dobře učím, a proto mám paměť v pořádku, protože se učím pořád. Teď si zase říkám, pořád mám deficit s angličtinou, tak se prostě začnu učit, dokonce jsem pozvaná do Anglie na tři neděle, tak opravdu začnu perně. Jedu tam za kamarádkou, která tam dlouho žije, a bude mě vodit jen do anglicky mluvící společnosti, tak budu jako hozená do vody s těmi svými třemi slovy :-)  A myslím, že je to dobře.

Připravili jsme na festival kromě obrovského výběru kvalitní hudby a dalších aktivit, také přednášky pro odborníky, zaměřené právě na aktivní stárnutí. Témata se týkají paměti, sousedského bydlení, systémů pro lepší bezpečí, a vůbec umění stárnout.

Mně se nelíbí, že by se měli senioři dát někam na okraj z našeho života, je to naše moudrost. Dejme tomu indiáni žili pospolu s těmi stařešiny a jejich moudrosti si vážili a čerpali z ní. Myslím, že by měli být mezi námi, i třeba v té sousedské komunitě, aby k sobě měli blízko, aby nemuseli za někým, kdo má podobné starosti, si jet popovídat jinam, ale aby byli prostě s námi.

Co říkáte na to, že se prodlužuje věk odchodu do důchodu a zároveň seniory nikdo nechce zaměstnat?

No, to je trochu absurdní, to opravdu nechápu. Myslím si též, že by mělo být trestné, vyhodit někoho z práce 2 roky před důchodem.

Napadá mě, že by se mohli starší lidi účastnit něčeho v těch pěstounských rodinách: babičky chovající, vyprávějící pohádky a příběhy, … kdyby se to nějak dalo skloubit… že by mohli být součástí jejich života, propojit generace, pomáhat si, jak to od pradávna bylo normální.

Co byste doporučila těm, kteří jsou ještě mnohem starší než vy a začínají skuhrat na všechno, že je všechno bolí, že je všechno drahé, na naši společnost, slyšíme to kolem sebe. Jak stárnout?

V každém případě vysílat do vesmíru, že mě to bolí zdánlivě, neposlat tam definitivu, protože ten vesmír jim to dá. „Bolí tě to? No, tak bolí". Kdepak, tohle už nepouštím do vesmíru. Já si řeknu ráno: Jsem zdravá, jsem pěkná, štíhlá, plná energie, a prostě jdu do světa. Je to těžké, opravdu je to těžké, obzvlášť, když má člověk potíže s financemi, nebo starosti jakékoli, ale prostě zkuste to! Ať to všichni zkusí! A radovat se z maličkostí, opravdu z maličkostí. Já vyjdu ven, na mě se někdo usměje, a já si říkám: to je nádherný den!

Musíme začít u sebe, přestat přemýšlet o sobě, a naučit se odpouštět, to je opravdu důležité. Všem. Protože jestli v sobě hromadíme nějakou zlobu, nějakou zášť, tak je to nemoc.

Já neotvírám zprávy, nečtu barevné časopisy. Já se třeba v rozhlase dozvím, co se děje, v rádiu, když jedu autem. No, a ty negativní věci…holt se dějí, ale vždycky jim požehnám. Požehnám tragédii v Itálii, požehnám každou tragédii, a požehnám i toho politika, kterému boží mlýny zamlely… Nejde mu to přát. Nejde mu přát to, že se takhle zkazil, ale přát mu, aby ho ten trest a ten malér někam posunul na jeho cestě. A aby si na jeho příkladě všichni uvědomili, že boží mlýny melou.

Škoda, že vás neuvidíme na festivalu osobně, budu se těšit, že to vyjde třeba za rok. Co byste chtěla vzkázat účastníkům festivalu?

Mám radost, že vaše město takhle žije, že tradici nenechává zaniknout a rozvíjí nové aktivity. Je potřeba dostat lidi od počítačů a od televizí ven do ulic, je moc důležitá komunikace, a nejen pro nás starší, ale hlavně pro děti, aby se naučily žít mezi sebou, rozvíjet fantazii a mít nějaký cíl. Je důležité, že město k tomu dává podnět. Za to bych chtěla Kolínu poděkovat. A ještě bych chtěla všem popřát: nenechte se otrávit! :-)

Paní Naďo, moc vám děkuju za váš patronát, za milé povídání a za výborný čaj!

Jarka Švarcbachová