Jezdím do lázní každý rok. Nám, co jsme kdysi dostali dětskou obrnu, dává pojišťovna lázně každý rok. Protože je nás už málo. Poslední dětskou obrnu mohl někdo dostat kolem roku 1960, takže mu je teď padesát let. Většina obrnářů je ale starších a proto je nás čím dál míň. Nepřibýváme.

Jednou jsem to řekla před jednou trochu silnější dívkou. Že nepřibýváme. A ona se na mě se zájmem podívala a zeptala se, na váze? Nevěděla jsem, co na to mám říct, abych ji neztrapnila. Vyřešil to její přítel, který se rozchechtal a poklepal si na čelo.

Byla jsem tedy v lázních i letos. Jezdím do Klimkovic u Ostravy. Letos jsem tam byla po dvanácté. Dvanáctkrát jeden měsíc, to je celý rok života. To nesmím říct před panem Fuchsem, ten by mi dal, flákat se někde rok bez něj… Ani se nedivím, že mám k severní Moravě velmi přátelský vztah, po roce života, který jsem tam prožila! Když jsem tam přijela letos, řekla mi jedna sestřička, paní Fuchsová, vy jste naše kulturní památka. Překvapeně jsem se na ni podívala a ona se zarazila. „To jsem řekla blbě! Vy jste naše kulturní sluníčko…“ Aby ne. Knihu KDYŽ JE ŽENA V LÁZNÍCH, která vyšla v roce 2004, a knihu KDYŽ JE MUŽ V LÁZNÍCH, která vyšla v roce 2008, jsem klimkovickým lázním věnovala, a protože je ta první rozebraná, rozhodli jsme se s panem nakladatelem vydat ji podruhé.

A nejenom, že jsem lázním věnovala své dvě knihy, posílám jim do lázeňské knihovny každou novou knihu a rok co rok tam mám besedu, na kterou přijdou nejenom lázeňští hosté, ale přijíždí i mí čtenáři z Ostravy a z okolí. A protože se o mém každoročním pobytu v Klimkovicích ví, musím poslední dva roky nemilosrdně redukovat návštěvy, protože jinak bych měla každý den ne jednu, ale minimálně tři. Hlásí se mi lázeňští kamarádi, kterých mám desítky, volají mi knihovnice asi z pětadvaceti knihoven ze severní Moravy, kde jsem byla na besedách, a ptají se, kdy se na mě můžou přijet podívat, s panem nakladatelem, který je z Vendryně u Třince, míváme v létě pracovní schůzky, skoro každý den podepisuju své knihy pacientům, fotím se s nimi na památku, když odjíždí domů, a rok co rok mám v některé knihovně v okolí besedu. Letos si pro mě například přijeli z Čierného na Slovensku.

Moje beseda se jim tak líbila, že tam v lednu 2010 pojedu ještě jednou a budu tam mít besedy tři, na dvou školách a v knihovně. Čierné je rozděleno na Horní a Dolní, a i když není příliš velké, mají tam dvě školy, jednu nahoře a druhou dole. A protože měli jenom jeden kostel nahoře, postavili si ti dole svůj. Počítali s tím, že jim to bude trvat tak deset let, ale během půl roku vybrali od věřících patnáct milionů a kostel byl za rok postavený! Ještě štěstí, že knihovnu mají jenom jednu, to bych se rovnou do Čierného mohla odstěhovat…

Také nesmím zapomenout na kamaráda Antonína Kroču, akademického malíře, který žije a tvoří v Hukvaldech. Jezdíme za ním s lázeňskou terapeutkou Janou a s mojí přítelkyní, výtvarnicí Inez Tuschnerovou. S Inez jsme se před lety poznaly právě v klimkovických lázních a od té doby se tady každý rok scházíme. Letos nás Tonda namaloval během odpoledne všechny tři! Já se sice poznám jenom podle brýlí, ale byl to zážitek! Tonda je totiž ďábel! Maluje prsty, které namáčí do barev a útočí na plátno, jako by se s ním bil!

Jak vidíte, kulturní památka má měsíc v klimkovických lázních opravdu nabitý kulturou…

Se známou kolínskou spisovatelkou a divadelní nápovědou Irenou Fuchsovou se můžete na našich stránkách pravidelně setkávat. Předchozí Fuchsoviny najdete zde na našem webovém zpravodajství www.kolinsky.denik.cz v rubrice "Související články" nebo na stránkách Ireny Fuchsové www.kdyz.cz