To jsem si jednou ráno řekla, že budu sbírat, co potkám. Mohla jsem začít hned v drogerii. Druhý den jsem totiž jela na besedu do Ostravy, a ve snaze mít tašku co nejlehčí, jsem se šla zeptat na cestovní mini-zubní pasty do drogerie v Husově ulici, kam chodím ráda, protože jsem se naproti, v domě č. p. 49, narodila. Neměli. Škoda. V hotelových pokojích mají mini-mýdla, mini-šampón i mini-pěnu do koupele, ale mini-zubní pastu ne.

Když jsem přišla domů, přečetla jsem si v novinách o planetce, která proletěla kousek od naší Země. Přesně se vědělo, v jaké vzdálenosti, dokonce tam byly i výpočty, co by se stalo, kdyby se střetla se Zemí, ale nedočetla jsem se tam, odkud a kam letí. Myslíte, že někdy budeme mít jasno i v tomhle? Že například budeme vědět, že planetka, která v roce 2109 mine Zemi, letěla ze Sektoru B7 do Sektoru 5K? Docela bych i věřila tomu, že to vědět budeme…

V poledne přivezlo do našeho domu auto pečovatelské služby obědy. Mám tohle auto ráda, protože je celé pomalované firmami, které na něj přispěly. Napadlo mě, že by na něm mohla být „černá místa“, kde by byly uvedené firmy, které nepřispěly…

Odpoledne jsem potkala kamaráda, nesl si novou baterku a posvítil na mě se slovy, Fučíku, jak se jmenujete? „Profesor Horák,“ odpověděla jsem a pak jsme se dlouho smáli. To byla totiž naše nejoblíbenější hra na pionýrských táborech- byla jsem dvakrát ve Vlastějovicích- chodili jsme v noci mezi stany s baterkami, svítili si do očí a ptali se, Fučíku, jak se jmenujete? Profesor Horák, odpovídali jsme. Někdy si takhle hraju i teď a vím, že ten, kdo mi správně odpoví, je z mé generace. Kdo neví, a zcela oprávněně si myslí, že mi hrabe, je mladý.

close zoom_in Doma jsem si pustila internet, pak jsem si něco nahrála na flešku, poslala jsem v příloze fotky kamarádce, a když jsem tak komunikovala s věcmi, které jsem ještě před deseti lety neznala, zaslechla jsem z rádia Ivana Mládka. „Jednou, když jsme byli na zájezdu na Slovensku, objevil jsem nový druh hmyzu a pojmenoval ho Spišská nová veš.“ Rozesmála jsem se a napadlo mě, že rádio je stejně ze všech možných a nemožných přístrojů nejlepší a vzpomněla jsem si, když jsem byla malá holčička a naši se hádali, že jsem stála u rozhlasu po drátě a strašně si přála, aby z něj někdo vylezl, hlasatel nebo radši rovnou celý orchestr a srovnal je oba do latě…

Večer jsem se dívala na zprávy v televizi, a když se s námi hlasatelé se sladkými úsměvy loučili, řekla hlasatelka něco, co občas začátkem týdne říkává.
„Přejeme vám příjemný pracovní týden.“ Napadlo mě, jak se tohle přání poslouchá lidem, kteří jsou půl roku bez práce, nebo lidem, kteří jsou bez práce první den, protože ono je to jedno, jestli den nebo půl roku, být bez práce, to ve většině případů netěší nikoho. Přání příjemného pracovního týdne možná nikomu nevadilo před listopadem 1989, kdy jsme museli pracovat všichni, ale dneska bych s ním šetřila, protože mnohým může přivodit spíše deprese…

Dobrý sběrný den, že? A to se mi sem všechno nevešlo! Zkuste si udělat sběrný den také a budete koukat, co všechno seberete!

Se známou kolínskou spisovatelkou a divadelní nápovědou Irenou Fuchsovou se můžete na našich stránkách pravidelně setkávat. Předchozí Fuchsoviny najdete zde na našem webovém zpravodajství www.kolinsky.denik.cz v rubrice "Související články" nebo na stránkách Ireny Fuchsové www.kdyz.cz