V lázních se chodí jíst do společné jídelny třikrát za den. Snídaně, oběd, večeře. V průměru strávíme u každého jídla půl hodiny, což je hodinu a půl za den! Za čtyři týdny to je čtyřicet dva hodin. To jsou skoro dva dny!

Nedivím se, že se v lázeňských jídelnách uzavírají přátelství, která vydrží i několik let. Já jsem například s některými „od stolu“ v kontaktu i po patnácti letech. Letos jsem přijela do lázní ve čtvrtek a dostala jsem místo u stolu, kde seděla knihovnice Stáňa (50) z Uherského Hradiště, která mě poznala hned, jak jsem řekla své jméno, uklízečka Anička z Poruby (25) a nehtová vizážistka Zdena (30) z Brna. Obě holčiny nám odjely v pondělí domů, my se Stáňou osiřely a společně jsme se těšily na to, koho nového nám dají ke stolu na dvě uvolněné židle, protože, jak jsem už napsala, v jídelně trávíme denně hodinu a půl, a tak jsme byly zvědavé, s kým je budeme trávit. Už při obědu byly v pouzdře s kartičkami, na kterých si objednáváme, co chceme k jídlu, přidané dvě nové. Přečetly jsme si jména a bylo nám jasné, že to jsou manželé. Když přišli večer ke stolu, s úsměvem jsme je pozdravily a čekaly jsme, že se nám představí.

No… nejenom, že se nepředstavili, oni nám ani neodpověděli na pozdrav. Sedli si a mlčeli. Když nám za chvíli servírka přinesla jídlo, popřály jsme jim dobrou chuť. Neodpověděli. Když jsme se Stáňou odcházely od stolu, řekly jsme nashledanou a zase nic. Totéž se opakovalo druhý den při snídani, a když jsem to dopoledne říkala jedné sestřičce, zeptala se mě, jestli nejsou němí. Ne, němí nebyli, mezi sebou mluvili. Všichni u stolů kolem nás si toho všimli a uzavírali sázky, kdy se Němí rozmluví, ale nemluvili s námi skoro čtrnáct dnů. Pak přišel den, kdy měla Stáňa odjet, a sousedé u vedlejšího stolu mi navrhli, abych si sedla k nim, že se u nich uvolní jedno místo. Domluvila jsem se tedy se šéfovou jídelny, která o Němých už také věděla své- nikdy totiž personálu za nic nepoděkovali-, a ta moji kartičku přendala vedle a já si tam šla v poledne sednout. „Nekoukej tam, pozorují nás,“ zasyčel Němý, když se Němá po mně překvapeně točila, kam jdu.

Tím by příběh Němých mohl skončit, ale neskončil. Hned večer k nim servírka posadila asi pětašedesátiletou paní, která mluvila a mluvila a Němým nezbývalo, než mluvit také! Po večeři, když Němí odešli, jsme se všichni od našeho stolu, Zdena, Majka, Miloslav a já, zastavili u té kouzelnice, a zeptali se, čím Němé rozmluvila.

Madam začala nadšeně mluvit a nepřestala mluvit ani na vteřinu, šla s námi do restaurace, kde na Miloslava čekali známí, představila se jako Anička, nám i jim začala tykat, a neustále mluvila o všem možném, nikoho nepustila ke slovu, a v tom vodopádu slov jsme se dozvěděli, že je v lázních s psychickými problémy a že by potřebovala tlačítko, které by ji vypnulo, aby nemluvila, ale protože to tlačítko nechala doma, musí prostě mluvit a že se omlouvá, jestli to někomu vadí, ale ona má nemoc z povolání a prostě mluvit musí…

Zdena to vzdala první. Při odchodu vypadala, že se jí chce zvracet- později nám potvrdila, že se jí opravdu zvracet chtělo. Majka, bytelná Moravanka z Uherského Hradiště, seděla jako uhranutá a odpotácela se chvíli po Zdeně. I jí bylo blbě. My, co jsme zbyli, jsme se zachránili útěkem do výtahu… Druhý den při snídani Anička u Němých opět mluvila a mluvila, a když jsme si představili, že s ní Němí tráví hodinu a půl denně, všichni jsme je trochu litovali. Ale opravdu jenom trochu…

Se známou kolínskou spisovatelkou a divadelní nápovědou Irenou Fuchsovou se můžete na našich stránkách pravidelně setkávat. Předchozí Fuchsoviny najdete zde na našem webovém zpravodajství www.kolinsky.denik.cz v rubrice "Související články" nebo na stránkách Ireny Fuchsové www.kdyz.cz