Bylo mi devatenáct a byla jsem strašně zamilovaná. Mému zamilování předcházel inzerát, který mi vyšel v červenci 1969 v Mladém světě. Protože jsem chtěla, aby mě stál co nejméně, byl velice stručný. „Spisovatelka hledá Zn. Přítele.“ Inzerát vyšel, když jsem byla s kolínským divadlem na tři týdny v tehdejší Jugoslávii.

Po návratu domů jsem našla pětatřicet odpovědí viset přikolíčkovaných na šňůře
v kuchyni, kam babička věšela utěrky. Jaroslava z Vyškova jsem vyřadila hned při prvním čtení. Bylo mu pětatřicet… tss… dědek, říkala jsem si. Postupně jsem vyřazovala další a další, a nakonec jsem vyřadila všechny. „Neříkal jsem to,“ ušklíbl se bratr Karel na matku. „Na tak blbej inzerát mohli odpovědět jenom blbci…“

To mě naštvalo, znovu jsem si všechny odpovědi prošla a tentokrát to Jaroslav z Vyškova vyhrál. Bylo mu sice pětatřicet, ale blbej tedy nebyl, to určitě ne. Studoval dálkově FAMU, chtěl psát scénáře a psát uměl, dopisy určitě. Zamilovali jsme se do sebe, aniž bychom se viděli. Poslali jsme si fotky, to ano. Mně bylo devatenáct a byla jsem docela hezká a Jaroslav měl sice málo vlasů, ale zase uměl psát dopisy… Takže to byla láska nikoli na první pohled, ale na třetí dopis.

Psali jsme si půl roku. Skoro denně jsem měla ve schránce bílou obálku. Nenáviděla jsem soboty, neděle a svátky, protože to pošta nechodila a milovala jsem pana pošťáka Kočičku (se kterým si dodnes povídáme, když se potkáme), protože mi dával do schránky moji radost. Své dopisy jsem já i Jaroslav psali na stroji a oba jsme si schovávali kopie.

Někde mám tedy schovaných jeho sto padesát dopisů mně a sto padesát kopií mých dopisů jemu. Po půl roce jsme se poprvé viděli a sto padesát dopisů udělalo své – byla to láska jako trám! Po dalším půlroce jsem mu dala kopačky, protože jsem se od jeho kamaráda Kamila náhodou dozvěděla – Kamil si myslel, že to vím, že je Jaroslav z Vyškova ženatý a opravdu, ale opravdu se nemíní rozvádět, protože má tři dcery ve věku 2 – 8 let.

Došlo mi, že družstevní byt, který jezdil z Vyškova do Prahy pomáhat stavět, nestaví pro nás dva a pro našeho potencionálního syna, a že jeho velká, sto padesát dopisů trvající láska ke mně, byla pravděpodobně přihnojená tím, že Kolín leží na trase Vyškov – Praha. Napsala jsem mu velmi krátký dopis. „Mluvila jsem s Kamilem. Jdi se bodnout se vším, co s tebou souvisí.“ Intelektuála Jaroslava tahle primitivní forma rozchodu dost rozhodila, snažil se mě opět oblbnout, čím jiným, než dopisy, ale já je už nečetla…

Protože jsem se chtěla z rozchodu vzpamatovat, poslala jsem do redakce Mladého světa druhý inzerát, úplně stejný, jako byl ten před rokem. „Spisovatelka hledá Zn. Přítele.“ Tentokrát už ale byla jeho stručnost podezřelá a z redakce Mladého světa mi odpověděli, také dopisem, že mi inzerát tohoto znění neotisknou, abych více upřesnila, co jsem zač a jaký by ten přítel měl vlastně být. Protože jsem nic upřesňovat nechtěla, vykašlala jsem se na seznamování přes inzerát a radši jsem psala povídky, které v roce 2006 vyšly v knize, Když řeka tekla pod vodou.

Touto Fuchsovinou jsem chtěla říct, že vy zamilovaní, co si teď furt posíláte jednu esemesku za druhou, přicházíte o moc. Doba, kdy se ještě psaly dopisy, byla jiná. Vážně. Řekněte, kdo dneska, v roce 2009, miluje svého mobilního operatéra? Nikdo. Ale já svého pošťáka, pana Kočičku, v roce 1969 milovala…

Se známou kolínskou spisovatelkou a divadelní nápovědou Irenou Fuchsovou se můžete na našich stránkách pravidelně setkávat. Předchozí Fuchsoviny najdete zde na našem webovém zpravodajství www.kolinsky.denik.cz v rubrice "Související články" nebo na stránkách Ireny Fuchsové www.kdyz.cz