Jednou jsem přijela z Prahy se zpožděním, Atík byl doma sám a potřeboval vyvenčit, trojka na Zálabí mi ujela, a když jsem se rozhodla, že si vezmu taxi, přijel k nádraží autobus do TPCA a za chvíli jsem vystupovala u zálabské školy. Pospíchala jsem domů a mladého muže, který se ke mně přidal, bych nejraději odehnala jak otravnou mouchu. „Nemohla byste mi dojít koupit do Večerky jedno krabicový víno?“ Ty máš tedy k abstinentovi daleko, pomyslela jsem si, a ani jsem se na něj nemusela podívat. Znala jsem ho. „Nemůžu, pospíchám domů, pes je tam od rána sám.“

Zdálo se, že mě neslyšel a znovu ke mně natáhl ruku s penězi. „Já tam totiž zůstal něco dlužný, oni by mi to nedali, dojdete mi tam, prosím vás?“ Zrychlila jsem. „Musím vyvenčit psa, nemůžu.“ Vyděšeně se podíval kolem sebe. „Jakého psa?! Kde?“ Zastavila jsem se. „Bože, dítě, vy už máte ten svůj mozek úplně vypitý! Pes je doma! A já ho musím vyvenčit! Pospíchám!“

Omluvně zvedl ruce. „Dobře, dobře… nezlobte se!“ Od té doby mě zdravil, zeptal se na pejska, jaká je to rasa, jednou si řekl o cigaretu a já mu ji dala, i když to zásadně nedělám, a on se mě na oplátku zeptal, co dělám. „Nápovědu v divadle,“ řekla jsem, a když mě za dva dny potkal, vítězně na mě ukázal. „Učitelka!“ Zavrtěla jsem hlavou. „Zkuste to ještě jednou.“

Chvíli přemýšlel. „Něco v kultuře… řekněte mi co!“ „Stejně to zapomenete. Máte už pitím zničený mozek.“ Přikývl. „Mám,“ souhlasil smutně a já mu řekla, ať tolik nepije. Asi za měsíc jsme se potkali zase a on ke mně pospíchal přes zálabský park mezi školkou a jeslemi. „Udělám vám radost,“ hlásil mi z dálky a mě napadlo, že se spletl. Určitě chce říct, udělejte mi radost a dejte mi cigaretu nebo na pivo… „Udělám vám radost,“ opakoval, když se u mě zastavil a sotva dýchal. „Mám čtrnáct dní horečku.“ Opravdu vypadal nemocně, ale spíš mě zarazilo, jak smutné má oči. „A proč myslíte, že mi tím uděláte radost,“ zeptala jsem se zvědavě a on pokračoval.

„Umřu.“ Chvíli jsme šli vedle sebe beze slova. „Proč mě urážíte? Proč si myslíte, že budu mít radost, že umřete?“ Začal se omlouvat. „To jsem řekl blbě. Já vím, že nebudete mít radost. Ale stejně zhebnu.“ „A proč byste měl umírat?“

„Játra. Mám zničený játra.“ „Kolik vám je?“ „Třicet dva.“ „Proboha, tak tolik nepijte! Můj bratr umřel, ještě mu nebylo třicet! Taky si zničil játra! Kdyby nepil, tak… Máte obrovskou šanci! Játra se dokážou zregenerovat!“ Přikývl. „Já vím… Ale máma bude ráda, až umřu. Nesnáší mě.“ Bože… „Neříkejte mi, že vaše matka bude ráda! To mi neříkejte! Jste přece její dítě!“ Jeho oči zesmutnily ještě víc. „Vona mě nesnáší. Nikdy mě neměla ráda. Bude ráda, až zhebnu.“ „Tak to je tedy pěkná mrcha!“ Překvapeně se na mě podíval a pak se rozzářil. „Fakt? Mrcha? Tak to jste první, kdo to řekl! Všichni nadávají jenom mně…“ „Jestli bude ráda, že umřete, tak je to mrcha. Nikde přece není psáno, že musíme své rodiče milovat! Když jsou špatní. Ale ono je to oboustranné! Ani rodiče nemusí milovat své děti jenom proto, že jsou jejich rodiče. I děti jsou totiž někdy špatné…“ Naše debata poněkud ztěžkla a ten mladý muž měl opravdu horečku. Nemůžu si hrát na soudce, pomyslela jsem si a radši jsem přešla na jeho pití. „Slibte mi, že nebudete tolik pít.“ Vzdychl. „To nemůžu.“ „Tak mi aspoň slibte, že to trochu omezíte!“ Podezíravě se na mě podíval. „Jak trochu?“ „No… že třeba místo patnácti piv vypijete jenom osm!“ Když radostí skoro nadskočil, bylo mi jasné, že jsem mu nasadila laťku hodně příznivě. „Tak dobře! To vám slibuju!“ Ještě jsem mu řekla, že o něm napíšu Fuchsovinu a pak jsme se rozloučili.

Často na něj myslím. Připomíná mi mého bratra Káju. 22. srpna by mu bylo šedesát jedna. Umřel v roce 1979 a pořád mi chybí. Myslíte, že by se tomuhle klukovi dalo ještě nějak pomoct? Je mu teprve třicet dva…

Se známou kolínskou spisovatelkou a divadelní nápovědou Irenou Fuchsovou se můžete na našich stránkách pravidelně setkávat. Předchozí Fuchsoviny najdete na našem webovém zpravodajství www.kolinsky.denik.cz v rubrice „Související články“ nebo na stránkách Ireny Fuchsové www.kdyz.cz