Souzvuk jste zažili stoprocentně všichni, co teď čtete tuhle Fuchsovinu. Ženy souzvuk znají, o tom jsem přesvědčená. A vy, pánové, pokud tvrdíte, že jste o žádném souzvuku nikdy nic neslyšeli, natož abyste ho zažili, tak čtěte dál a vsadím se, že si za chvíli řeknete, aha, tak tomuhle říká Fuchsová souzvuk? No jasně, že to znám, to mám každou chvíli s Jardou! A s Frantou taky, když jsme spolu na pivu. S manželkou už míň, ale taky by se nějakej ten souzvuk našel…
Takže si budeme povídat o souzvuku. Jedete ve vlaku, stojíte ve frontě, jdete po ulici, a stane se něco, co upoutá pozornost nejenom vaší, ale i lidí kolem vás. Podíváte se s nejbližším člověkem na sebe a oba se svorně usmějete. Nebo ušklíbnete. Zhrozíte se. Máte prostě s úplně neznámým člověkem krásný člověčí souzvuk nad danou situací. Dáte mi za pravdu, že je to úžasný souzvukářský zážitek! A co teprve, když s takovým souzvukářem začnete to, co vyvolalo váš společný souzvuk, probírat! To pak září souzvukem celá ulice!
My souzvukáři ale víme, že ne vždycky to dopadne takhle ideálně! Někdy se podíváte na nejbližšího člověka se snahou o souzvuk, a on na vás kouká s nehybnou tváří, jako by říkal, tak ty chceš po mně souzvuk? To jsi uhodl, kamaráde! Žádný souzvuk nebude!
Řeknu vám, potkat takového nedisciplinovaného nesouzvukáře, to je hodně nepříjemné! Smutné! Až frustrující, fakt! Když totiž při prvním pohledu zjistíte, že jste měl smůlu na nesouzvukáře a rychle se začnete rozhlížet kolem sebe po jiném souzvukáři, nemáte šanci ho najít, protože všichni kolem vás si už svého souzvukáře našli. Je to jako hra Škatule škatule hejbejte se! Jak prošvihnete tu správnou chvíli, stojí všichni na značkách, jenom vy ne!
Jela jsem nedávno autobusem číslo tři ze Zálabí na nádraží. Když jsme se dostali od divadla na nájezd na nový most a zahnuli jsme doprava ke staré poliklinice, předjela nás hubená, nohatá příšerka. Paní, sedící před mnou se zavrtěla a pak se na mě otočila. „Viděla jste to? Co to bylo?“ Přikývla jsem. „Teď na to koukám! To je jak z jiného světa!“ A pak jsme obě koukaly na monstrum, které pomalu jelo na vysokých čtyřech kolech, mezi kterými by klidně podjelo i menší osobní auto.
„To je jak nohatá příšerka,“ řekla jsem a paní přikývla. „Připomíná mi to roboty na Marsu!“ S tím se nedalo nesouhlasit. „A druhá, podívejte se, jede druhá,“ upozorňovaly jsme se navzájem, když se objevila ještě jedna příšerka. Vypadaly jako nohaté vážky! U kruháku před Raisou vyrazily obě směrem na Prahu a paní se na mě otočila podruhé. „Já se omlouvám, že jsem na vás takhle… ale nemohla jsem si pomoct! Bylo to silnější než já…“
Rozesmála jsem se. „Neomlouvejte se, já to znám. Měly jsme spolu souzvuk, víte? A měly jsme štěstí, že jsme na sebe slyšely. Představte si, že byste se otočila a člověk za vámi by nereagoval…“
Paní se zhrozila. „To mi ani neříkejte! Kdyby mě nikdo neposlouchal, já bych snad šla za řidičem…“
Tak tomu se, prosím, říká síla souzvuku…


Se známou kolínskou spisovatelkou a divadelní nápovědou Irenou Fuchsovou se můžete na našich stránkách pravidelně setkávat. Předchozí Fuchsoviny najdete zde na našem webovém zpravodajství www.kolinsky.denik.cz v rubrice "Související články" nebo na stránkách Ireny Fuchsové www.kdyz.cz