To se ve druhé polovině minulého století často říkalo – příklady táhnou – vím to, protože jsem se v roce 1950 narodila. V mém případě mi za příklad byli spisovatelé a knihy. Díky tomu ve mně byla od šesti let touha napsat a vydat knihu. Byl to můj celoživotní úkol a cíl, za kterým jsem pomalu, ale jistě šla. A výsledek? Dvaadvacet knih, na které jsou v knihovnách pořadníky.

V červnu mi vyjde třiadvacátá, KDYŽ JE KOLO V KUFRU a na podzim další, KDYŽ DIVADLO SUNDÁ MASKU. Myslím, že jsem živoucí důkaz toho, když člověk něco chce a jde si za tím, že toho dosáhne. A nejsem výjimka! Mám dost známých, o kterých vím, že dosáhli toho, po čem toužili. Ale je pravda, že znám i dost takových, kteří své sny uskutečnit nedokázali. Ne že by byli neschopní – ale jejich sny nebyly asi ty pravé sny ke splnění. To je totiž důležité! Musíte mít sen, který si opravdu chcete splnit! Sen, který se stane vaším celoživotním úkolem a cílem, ke kterému jdete. Třeba oklikami, ale pořád musíte jít k cíli. Pak to funguje.

Nedávno psaly všechny noviny o sedmnáctiletém studentovi z Nového Bydžova a o šestnáctiletém učni z Domažlic. Oba údajně připravovali bombové útoky na své školy. Všichni jsme si o tom mohli přečíst v tisku nebo se v televizi či na internetu podívat na nejnovější podrobnosti. Někoho to zajímalo více, někoho méně, ale neuniklo to nikomu, to se vsadím. Příklady táhnou, říkala jsem si a jako už mnohokrát předtím jsem si představovala další nástupce těchto skoro dětí…

Ve stejný den, kdy se objevily zprávy o druhém údajném teroristovi z Domažlic, jsem v pozdním odpoledni viděla v televizi reportáž o studentech, kteří předváděli v rámci jakési soutěže své vynálezy, které se týkaly aut, ale kamera zabrala i několik robotů, které mohou pomáhat v místech, kam se lidé nedostanou. Dozvěděla jsem se, že někteří ze studentů dokonce spolupracují s americkými automobilkami! To je úžasné, zajásala jsem, příklady přece táhnou a tyhle příklady jsou určitě lepší než ty z Nového Bydžova a z Domažlic! Čekala jsem, že ve večerních zprávách budou všechny televize tuhle senzační reportáž o mladých českých studentech a studentkách opakovat, ale kdepak. Opět se mluvilo o dvou chlapcích - údajných teroristech. Třeba se o těch mladých, úžasných vynálezcích bude psát zítra v novinách, těšila jsem se, a samozřejmě, zase zbytečně.

Řekne mi někdo, proč nebyli tihle mladí lidé - když už nebyli ve večerním televizním zpravodajstvím-, druhý den na titulních stránkách všech deníků? Proč jsme se nedozvěděli, ze které školy jsou? Kteří pedagogové je vedou? Proč nevíme, jak se tito studenti dostali ke spolupráci s americkými firmami? Jak si představují dál svůj život? Co ještě chtějí vynalézt? Komu a čemu chtějí svými vynálezy pomoci? A co říkají jejich úspěchům spolužáci? Rodiče? Jsou na ně hrdí obyvatelé jejich města? Ví o nich starosta? Řekne mi někdo, proč se tolik mluvilo a psalo o dvou údajných teroristech, a skoro vůbec se nemluvilo a nepsalo o výjimečných studentech a výjimečných studentkách? Copak nikdo z kompetentních lidí v televizi, v redakcích a v rozhlase nezná staré přísloví, že příklady táhnou?

Se známou kolínskou spisovatelkou a divadelní nápovědou Irenou Fuchsovou se můžete na našich stránkách setkat každý čtvrtek. Předchozí Fuchsoviny najdete zde na našem webovém zpravodajství www.kolinsky.denik.cz v rubrice "Související články" nebo na stránkách Ireny Fuchsové www.kdyz.cz