Nikdy jsem nechodila do školních jídelen. Ale vzpomínám si, jak jsme o velké přestávce ve škole ve Školské ulici (tato škola byla zbořená začátkem osmdesátých let minulého století), utíkali do fronty před byt pana školníka a on nám za korunu prodával teplé špekáčky a jeden rohlík. Bylo to božské jídlo! Nic bych za to nedala, že moje celoživotní vášeň pro špekáčky vznikla právě v této době…

Po škole jsem chodila domů, kde čekala babička, která nám vařila. Vzpomínám si, že nám dětem dávala málo masa, protože prý musí zůstat pro tátu. S bratrem jsme to respektovali - ale táta nám pak svoje maso stejně dal… Do školní jídelny jsem nechodila ani později, když jsem byla na gymnáziu. Byla jsem zvyklá jíst doma ve svém pokoji, před sebou časopis nebo knihu (nikdy jsem žádnou knihu neumazala, nikdy!), kolikrát jsem ani nevěděla, co jím, protože důležitá byla kapitola, kterou jsem si k obědu schovala a ne jídlo. Vychutnávat jídlo jsem se naučila až později, bylo mi kolem dvaadvaceti a chodila jsem s kolegy z divadla na obědy do Jitřenky na náměstí.

Když moje děti začaly chodit do jeslí, školek a škol, školní jídelny se jim nevyhnuly. Stěžovaly si na jídlo často a některá jídla doma odmítaly jíst, protože se jim ve školní jídelně zprotivila. Nikdy jsem to neřešila, nešla jsem si stěžovat, nezjišťovala jsem, která paní kuchařka má na svědomí, že syn odmítá jíst zelí a dcera nesnáší koprovou omáčku. Byla jsem ráda, že někdo jiný za mě uvaří a že dětem chutná alespoň něco. Když byly někdy nemocné a já měla čas dojít do školní jídelny pro jejich oběd, vždycky mi chutnal- jedla jsem ho totiž já, moje nemocné děti měly jiné starosti…
Nikdy mě nenapadlo, kdo konkrétně může za to, že si určitě nejenom moje děti doslova zhnusí některá jídla a to na celý život. Nejenom koprovou omáčku a zelí. Nikdy mě to nenapadlo, ale nedávno jsem o školních jídelnách mluvila ve vlaku s mladými muži, kteří také dojíždí do Prahy za prací. „Kdo konkrétně za to může, to se asi už nikdy nedozvím,“ řekla jsem smířlivě a oni se zasmáli. „My to víme! U nás ve škole za to mohla paní kuchařka M.! Ta byla expert na hnusné omáčky, rozvařené knedlíky, na rýži, která nešla odlepit od talíře…“

To mě šokovalo. Jak je možné, že konkrétní kuchařka, paní M., zkazila stovkám dětí chuť na tolik jídel? To si nikdo nestěžoval? Pak jsem si vzpomněla, že jsem si kdysi nestěžovala ani já. Byla jsem přece ráda, že nemusím vařit…

Zajímalo by mě, jak je to dneska. Vaří ve školních jídelnách podobné kuchařky, jako byla paní M.? Ta je totiž už v důchodu, ale třeba svojí neschopností nakazila své mladší kolegyně. Jak je to tedy dneska? Mohou se děti vyjadřovat k jídelníčku ve školních jídelnách? Mohou kritizovat jídlo, které jim nechutná? Ptá se jich někdo? Zajímá někoho, proč některá jídla zůstanou na talířích a jiná ne? Jsou ve školních jídelnách například dotazníky, kde se děti mohou vyjádřit k tomu, co jí? Nebo nám v Kolíně vyrůstá další generace dětí, která nebude mít celý život ráda například svíčkovou, protože ji nějaká „paní M.“ odflákne?

Se známou kolínskou spisovatelkou a divadelní nápovědou Irenou Fuchsovou se můžete na našich stránkách setkat každý čtvrtek. Předchozí Fuchsoviny najdete zde na našem webovém zpravodajství www.kolinsky.denik.cz v rubrice "Související články" nebo na stránkách Ireny Fuchsové www.kdyz.cz