Nedávno jsme se byli s panem Fuchsem podívat v prodejně nábytku, vybírali jsme s příjemnou paní prodavačkou potahy, které náš jezevčík nezničí, když si bude pod sebou uhrabávat pelíšek, já pronesla něco v tom smyslu, že ho, když bude hodně hrabat, nacpu do úložného prostoru a ona se najednou plácla do čela. „Že vy jste ta paní, co píše? Já vaše fejetony o vašem pejskovi čtu!“

Potěšilo mě to, samozřejmě, a hned jsem napsala další. Tady je!

Když se fenky hárají, jsou naši psi chudáci. Své o tom ví lidé na vesnici, kde stačí jedna hárající psí slečna koketa, na kterou „slyší“ všichni psi - co v tomto období nastává, se dá bez nadsázky nazvat utrpením, nejenom pro pány psy! Své o tom víme i my ve městě. Například na Zálabí, kde jsou tři dvanáctiposchoďové domy za sebou a v nich desítky psích pánů a desítky psích slečen či paní. „Tady se to hárá pořád,“ postěžovala jsem si nedávno druhému pejskaři, když mě náš Atíček dotáhl na jedno jediné místo, po kterém toužil celý večer, kdy doma kňučel a kňučel a teď se k němu konečně doslova přilepil a čuchal a čuchal… Pejskař přikývl. „Kdyby se aspoň háraly na jaře a na podzim, aby si psi i my trochu odpočinuli, ale to ne. Hárají se celý rok. Máte pravdu. Jedna přestane, druhá začne…“

Je pravda, že ne všechny hárající fenky působí na všechny psy stejně. Někteří psi mají své favoritky a stávají se po dobu jejich hárání doslova štvanci a my, jejich majitelé, také. „To už se zase hárá Bára,“ povzdychnu si, když Atíček přestává žrát, kňučí a leží u dveří. A mám pravdu. Ale Bára mi nevadí. Je to totiž rafinovaná koketa, kterou všichni psi milují a ona to moc dobře ví, potvůrka! Nastavuje se jim, vydráždí je, chudáčky, a pak je rafne. Atíčkovi takové rafnutí dělá nesmírně dobře! Uskočí, celý se napřímí, pookřeje, ale už se podruhé neodváží na Báru ani podívat! Odchází od ní jako baletka, šťastně kroutí zadečkem, viděli jste, JAK po mně rafla?

Pak jsou fenečky, které nekoketují a před zájmem pejsků prchají. Jejich páníčkové to ví, a snaží se čubičku zájmu pejsků příliš nevystavovat. Postrachem pejskařů z mého okolí je dáma, která má čubičku, po které někteří pejskové, náš Atíček mezi ně patří, doslova šílí a to tak, že celoročně. Tahle fenečka se už dávno nehárá, je to psí babička, byla nedávno dokonce i na operaci, ale jako na potvoru se stala po této „feneččí“ operaci pro naše psí pány ještě víc přitažlivější! Nekoketuje jako Bára, ale je vidět, že se jí zájem pejsků líbí, nechává se očichávat, ale protože je spíše drobnější a neumí po pejskách rafnout, jako Bára, pejskové si na ni samozřejmě dovolí víc. Náš dvanáctikilový cvalík by ji mohl rozmačkat, a tak mi dá dost práce, udržet ho v dostatečné vzdálenosti. Nevadí mi to, přírodu musíme respektovat, tak ho rvu na vodítku, jako když rybář tahá z vody dvacetikilový úlovek! Ale kdo mi vadí a to tak, že dost, je majitelka téhle nebohé fenečky, nabité erotickým půvabem i v tak vysokém věku. Rveme od ní své psy a její majitelka nad námi stojí, ruce v kapsách a směje se! Je to fakt zvláštní… věříte, že když tuto dámu vidím, že se jí širokým okruhem vyhnu?

Ještě se vrátím k tomu, jak psi respektují hárající se fenku. Pes nikdy nenapadne fenku, která se hárá, a nejenom, že nemá zájem o jeho milostné nabídky, ale ještě se po něm ožene nebo na něj zavrčí. Každý pes takové odmítnutí absolutně respektuje. Dobře, nemáš o mně zájem, zkusím to jindy nebo jinde. Sklapne kufry a jde dál.

Pánové, tomu byste se měli od našich pejsků naučit! Respektovat nezájem dívky či ženy o vaši osobu! Zkuste to! Když to dokáží pejskové, bude to hračka i pro vás!


Se známou kolínskou spisovatelkou a divadelní nápovědou Irenou Fuchsovou se můžete na našich stránkách setkat každý čtvrtek. Předchozí Fuchsoviny najdete zde na našem webovém zpravodajství www.kolinsky.denik.cz v rubrice "Související články" nebo na stránkách Ireny Fuchsové www.kdyz.cz