Dříve byly v sobotu a v neděli všechny obchody zavřené. Všechny! Otevřeno bylo jenom v hospodách. Všechno se muselo nakoupit v pátek, protože sobota byla na nákupy mrtvá a neděle také. Dovedete si to představit? Co se nekoupilo v pátek, to prostě do pondělí doma nebylo. Vzpomínám si, jak jednou v neděli odpoledne došel u nás doma chleba a my děti jsme, možná i proto, dostaly strašnou chuť na chleba s máslem a otravovaly jsme maminku tak dlouho, až nám namazala máslem studené houskové knedlíky. Brrr… Možná tahle příhoda omlouvá to, že jsem chlebová královna a chleba u nás NIKDY nechybí, naopak, je ho vždycky až moc…

Když mi bylo kolem osmi, devíti let, snila jsem o tom, že je v Kolíně Tajná obchodní služba (dále jen TOS), o které vím jenom já. Důležité obchody, kterými pro mě v té době byla drogérie, zelenina, potraviny, kuchyňka, švadlenka, hračkářství a papírnictví, jsou propojeny tajnými chodbami, o kterých ví jenom TOS, která má od všech těchto „mých“ obchodů klíče. Když jsem ve svých snech procházela v sobotu a v neděli těmito zavřenými obchody, byla jsem tam jenom já, takže předpokládám, že TOS byla v Kolíně zřízená jenom pro mě. Pamatuju si, jak jsem jednou ve snu navštívila obchod se šicími potřebami, protože jsem nutně potřebovala zelenou nit a babičce došla, tím pádem mi nemohla ušít, co jsem ušít potřebovala. Tajně jsem se domluvila s TOS, tajně jsem se dostala do obchodu s nitěmi, vybrala jsem si tam zelenou špulku, vedle pokladny jsem položila peníze a na lístek jsem napsala, co jsem si vzala a zase jsem se dostala tajně domů, kde jsem před překvapenou babičku položila zelenou nit…

Můj dětský sen se začal pomalu plnit začátkem sedmdesátých let minulého století. Nejdřív se v sobotu a v neděli otevřelo takzvané TEMPO, to byl obchůdek s potravinami v Pražské ulici, v místech, kde je teď restaurace Labužník. Na přesnou otevírací dobu si nevzpomínám, ale pořád tam stála fronta zapomnětlivých zákazníků, která se kroutila po celém obchodě až ven. Sjížděli se tam lidé z celého Kolína, byla to záchranná stanice pro mnoho domácností a vsadím se, že TEMPO určitě zachránilo mnoha hospodyňkám sobotní či nedělní oběd. V roce 1975, když jsem byla těhotná, jsem dostala v neděli strašnou chuť na bůčkovou paštiku, o které jsem věděla, že ji v TEMPU mají. Šla jsem tam, vystála jsem půlhodinovou frontu na dvě malé bůčkové paštiky a šťastně jsem si je nesla domů. Kdo zná těhotenské chutě, ten mé štěstí pochopí. A jen tak mimochodem, bůčkové paštiky mám ráda dodnes, a s potěšením mohu konstatovat, že na rozdíl od mnoha jiných potravin, které přežily rok 1989, jsou stále stejně dobré!

Potom začaly mít některé obchody otevřeno i v sobotu, později už měly otevřeno v sobotu skoro všechny, pak se přidala i neděle a dneska? Panečku, dneska by malá Irenka z roku 1958 koukala! Žádné tajné chodby, žádná Tajná obchodní služba! Dneska by si mohla dojít na nákup, kam by chtěla, pro co by chtěla, a kdy by chtěla…

Víte, co mě teď napadlo? O jakých nákupech asi sní malé Irenky roku 2009? A jestlipak se jim jejich sny vyplní, jako se vyplnily mně?

Se známou kolínskou spisovatelkou a divadelní nápovědou Irenou Fuchsovou se můžete na našich stránkách setkat každý čtvrtek. Předchozí Fuchsoviny najdete zde na našem webovém zpravodajství www.kolinsky.denik.cz v rubrice "Související články" nebo na stránkách Ireny Fuchsové www.kdyz.cz