Narodila jsem se 22. června 1950. Za pár dnů pověsili komunisté Miladu Horákovou. V polovině padesátých let jsem stála v kuchyni u rádia. Někdo tam říkal, že se v Maďarsku střílí. Rodiče s babičkou byli vystrašení. Prý bude zase válka. V šedesátých letech se na ulicích objevily minisukně a kluci si nechávali růst dlouhé vlasy. Říkalo se jim máničky a neměli je rádi hlavně starší páni s málo vlasy. Kluci - máničky si užili svoje, nejenom od svých rodičů, ale hlavně ti, kteří pracovali v továrnách. Nám, co jsme nosily minisukně, zase nadávaly starší ženské. Měly jsme to taky těžké. Sháněly se bony na džíny, které se kupovaly v Tuzexu. Málokdo měl tehdy možnost jezdit „na Západ“, a kdo tu možnost měl, určitě odtamtud nevozil kamion džín pro známé a kamarády. Kdo měl tehdy značkové džíny, byl frajer. Kdo měl k tomu džínovou bundu nebo dokonce džínovou košili, nemusel dělat vůbec nic a holky mu padaly do postele samy. Když přišel srpen 1968, bylo mi osmnáct. Stáli jsme na kolínském mostě a řvali na tanky. Tady není kontrarevoluce! Vraťte se domů! Neposlechli nás.

Pak začali mizet kamarádi. Emigrovali. My, co jsme zůstali, jsme se mezi sebou brali a měli jsme děti. Husákovy děti jsou naše děti! Také jsme pracovali.

Pak přišel listopad 1989. Bylo nám kolem čtyřiceti. Někteří jsme začínali znovu. Někdo šel podnikat, jiný dostal výpověď, otevřely se hranice. Konečně jsem se podívala také někam jinam než do Maďarska a Bulharska. Děti nám dorůstaly, pořád byly nějaké starosti, ale byly to krásné roky, protože moje generace žila poprvé ve svobodě. Dobře, že jsme se toho dožili alespoň ve čtyřiceti!

Uběhlo skoro dvacet let a moje spolužačky odchází do důchodu. I já si ho začala zařizovat. Lenka Lísková z OSSZ mě s úsměvem převedla přes všechna úskalí a v říjnu ze mě bude rentiér. Při této důchodové příležitosti jsem zjistila, že se mi ještě nechce stárnout. A nejenom mně. Kluci, kteří měli hára na záda, jsou sice teď někteří plešatí, ale jejich provokující háro jim kouká z očí i teď, po čtyřiceti letech. Holky, které provokovaly minisukněmi, mají sice ke štíhlým laňkám daleko, ale i jim jejich tehdejší provokující krátké sukně koukají z očí. Ano, budeme brát důchod, ale nejsme typičtí důchodci. Alespoň já a pár mých známých kolem mě určitě ne. Nicméně, když mě v květnu oslovila Vlasta Otychová, která vytvořila webové stránky www.tretivek.cz, jestli bych jim tam nechtěla dávat povídky, souhlasila jsem. Můžete si je tam přečíst v rubrice Zábava. Stránky jsou zajímavé, se spoustou informací, můžete tam psát dotazy, názory, ale mně, která se i přes svoji nechuť pomalu do třetího věku blíží, připadají trošku staré. S Vlastou jsem o tom mluvila, říkala jsem jí, že teď začínají být důchodci bývalé máničky a holky, co nosily minisukně, a ti že nebudou chtít stárnout tak rychle, jako stárli jejich rodiče a pokud bude chtít, abychom i my „chodili“ na její www.tretivek.cz, bude tam muset dávat i jiné věci. Vlasta to uznala, prý právě kvůli nám tyto webovky vytvořila, ale změny musí dělat pomalu, aby se dnešní třetí věk nevyděsil. A já si v tu chvíli uvědomila, že už jednu setsakramentsky velkou změnu udělala. Založila tyto webovky. Protože my nejsme jenom generace mániček a minisukní, my jsme už i generace internetu. A že shodou okolností odcházíme do důchodu… no a co? Musíme tam každý!

Irena Fuchsová

Se známou kolínskou spisovatelkou a divadelní nápovědou Irenou Fuchsovou se můžete na našich stránkách setkat každý čtvrtek. Předchozí Fuchsoviny najdete zde na našem webovém zpravodajství www.kolinsky.denik.cz v rubrice "Související články" nebo na stránkách Ireny Fuchsové www.kdyz.cz