Tak jsem zase byla v klimkovických lázních. Mám tady spoustu známých, s některými se setkávám každý rok, s jinými jsem se osobně poznala letos poprvé, například s Romanem Herinkem ze Zlína, taky obrnářem, který graficky připravuje obrnářský Zpravodaj Asociace Polio, do kterého občas něco píšu, takže jsme spolu pracovně v e-mailovém kontaktu už asi deset let, ale nikdy jsme se neviděli. Letos byl poprvé v Klimkovicích, a hned druhý den po mém příjezdu ke mně přifrčel na vozíku. „Myslím, že se nemýlím. Mám tu čest mluvit s paní Fuchsovou?“ Trefil jste se, odpověděla jsem, zvědavá, co z něj vyleze a on se představil. Jé, Roman Herink, rozzářila jsem se a bylo to. Jako bychom se rozloučili včera!

Ale mám i jiná setkání. Loni jsme stáli ve skupince a povídali si. Kousek od nás postávala dívka, kterou jsem neznala a pomalu se k nám sunula. Něco jsem právě říkala, a nevšimla jsem si, že stojí těsně vedle mě, a když začala mluvit, zarazila jsem se. Mluvila trochu od věci, což by nevadilo, ale mluvila jako robot, pečlivě artikulovala a hlavně, mluvila pořád! Byla k nezastavení! „Co to je,“ zeptala jsem se ohromeně kamarádů a ti se rozesmáli, protože ji už znali. „Dítě, to není slušné, skočit někomu do řeči,“ napomenula jsem ji a ona přikývla. „Já vím, ale já za to nemůžu, já mám takovou nemoc…“ A mluvila dál. Zvykla jsem si na ni. Byla trochu zvláštní, ale pokaždé jsem se v její přítomnosti bavila.

Letos jsem ji potkala znovu. Připomněla jsem se jí a ona se hned rozpovídala o mých knihách, které četla a dokonce z nich citovala. Druhý den jsme se potkaly na kolonádě, řekla jsem jí ahoj a ona se zastavila a zkoumavě se na mě podívala. „Kdo jste?“ Zarazilo mě to, ale představila jsem se, ona si na mě hned vzpomněla a pak jsme si šly sednout k vodotrysku a Jana mi řekla o své nemoci. Vzpomínáte si na film, kde mladá žena, po úrazu mozku při autonehodě, musela začínat žít každý den ráno znovu a znovu, protože se jí přes noc v mozku vymazalo všechno, co prožila den před tím? Každé ráno se probouzela do dne před autonehodou. Jana trpí něčím podobným. Při porodu prodělala dětskou mozkovou obrnu, a kromě toho, že trochu obtížně chodí, trpí ještě autismem a Aspergerovým syndromem. Co to v jejím případě je? Jana lidi nepoznává podle obličeje.

Vidí jenom něco, co jí nepomůže identifikovat, kdo jste. Pozná vás, až když na ni promluvíte. Kdyby vás potkala desetkrát za den a pokaždé se s vámi bavila, pojedenácté nebude vědět, kdo jste, dokud na ni nepromluvíte… Zvláštní. Představte si, kdybyste s touhle nemocí museli žít… Jana nicméně prošla základní školou se samými jedničkami, udělala zkoušky na gymnázium, kde to, podle ní, už bylo s prospěchem horší, protože měla občas i dvojky, odmaturovala s vyznamenáním a po prázdninách se chystá na studium na vysoké škole. Potkávaly jsme se každý den. Když jsem pospíchala na proceduru, prošla jsem kolem ní bez pozdravu, protože ona mě stejně nepoznala, když jsem čas měla, řekla jsem, ahoj, Jano, já jsem Irena, a ona mě poznala po hlase a řekla, dobrý den, paní Fuchsová… Po čtrnácti dnech se seznámila se slepou dívkou z dětské léčebny. Bylo zvláštní, pozorovat je, jak se spolu nadšeně a dlouho baví. Jedna dívka slepá a druhá, která vidí, ale vlastně jakoby byla slepá také…

Irena Fuchsová

Se známou kolínskou spisovatelkou a divadelní nápovědou Irenou Fuchsovou se můžete na našich stránkách setkat každý čtvrtek. Předchozí Fuchsoviny najdete zde na našem webovém zpravodajství www.kolinsky.denik.cz nebo na stránkách Ireny Fuchsové www.kdyz.cz