Ve druhé polovině osmdesátých let vycházel v Kolíně Kulturní zpravodaj. Byl to měsíčník a já tam několik let psala dvě stránky o kolínském divadle, o hercích, kulisácích, švadlenách, uvaděčkách, prostě o všem kolem divadla a o všech, kteří patřili k divadlu. Vzpomínám si, že jsem jednou psala o uvaděčkách a šatnářkách, což byly dámy většinou úctyhodného věku, a psala jsem o nich jako o paní Kárníkové, paní Bucharové, paní Mejstříkové, paní Vyhlídkové… a šupky hupky – projednávalo se to na městském výboru komunistické strany a tehdejší šéfredaktor Kulturního zpravodaje si mě pozval na kobereček. Prý jsem měla napsat: soudružky.

Také si vzpomínám, jak mi jistá pracovnice Městského národního výboru, který Kulturní zpravodaj vydával, červeně podškrtávala slova, která se jí nelíbila… Tuhle cenzorku občas potkávám… Nějakým nedopatřením jsem tehdy byla na opravdu velmi krátkou dobu pověřená vedením redakční rady. Hned na první radě jsem přednesla několik témat, o kterých by se v Kulturním zpravodaji mohlo napsat. O tom, jak žijí Romové v Kolíně a jaké mají problémy. O drogách. A o Vietnamcích, kteří už v té době v Kolíně žili. Členku redakční rady, která smetla moje témata pod stůl, a než jsme se sešli příště, byla vedením redakční rady pověřena ona, také občas potkávám…

Na tohle všechno jsem si vzpomněla, když jsem se vracela s naším Atíčkem včera ráno z nákupu a potkala jsem před domem vietnamskou maminku se dvěma syny s aktovkami na zádech. Všichni tři mi řekli dobrý den, odpověděla jsem jim, usmáli jsme se na sebe, já začala vzpomínat na Kulturní zpravodaj a pak mě napadlo, že by bylo možná zajímavé zmapovat, jak a kdy se vietnamští občané do Kolína dostali, kolik jich tady bylo na úplném začátku a kolik rodin je tady teď (že jich tady je hodně, to vidíme všichni, vždyť jenom v našem a vedlejším domě bydlí několik rodin), jaké mají mezi sebou vazby, jak žijí smíšená manželství a jak žijí jejich děti, z nichž některé jsou už skoro dospělé, jak tráví vietnamské rodiny svůj volný čas, jak vnímají nás, své spoluobčany, jak se jim líbí Kolín, kde mají ve Vietnamu svoje „doma“…

Také jsem si vzpomněla, jak se mi dost nelíbí, když v obchodech „u Vietnamců“ slyším, jak jim někteří naši spoluobčané, kteří nejsou ve svých životech tak úspěšní, jak si možná představovali, tykají. Jako by si tím řešili své komplexy a přitom pracovitým Vietnamcům nesahají ani po kolena, napadne mě pokaždé a dávám si záležet, abych vietnamské obchodníky pozdravila, poprosila, poděkovala jim a v posledních letech s nimi i zažertovala, protože mají obrovský smysl pro humor, všimli jste si?

A tak jsem si přemýšlela o našich kolínských Vietnamcích, a když jsem šla dopoledne po starém mostě do města, potkala jsem známého a hned jsem na něj svůj vietnamský myšlenkový tok vychrlila. Souhlasil se mnou, že by ho také zajímalo, odkdy a jak vlastně Vietnamci v Kolíně žijí, jak nás vnímají, a hned přidal svůj poznatek.

„Víš, že nechodí do hospod? Ještě jsem je neviděl na pivu.“

No vidíte. Žijí s námi v Kolíně už skoro třicet let a nechodí na pivo… : – )

Se známou kolínskou spisovatelkou Irenou Fuchsovou se na našich stranách můžete setkat každou středu. Předchozí fuchsoviny najdete zde na našem webovém zpravodajství www.kolinsky.denik.cz nebo na stránkách Ireny Fuchsové www.kdyz.cz

Irena Fuchsová