Ať mi nikdo neříká, že se nudí! Stačí přece vyjít ven z bytu a podívat se kolem sebe. Být na příjmu. Rozsvítit se pro druhé, nekoukat zachmuřeně na svět a nenaříkat si. Je to někdy těžké, to uznávám, ale stojí to za to. A navíc, když se třeba na někoho jenom usmějete, vrátí se vám to! Nedočkavce ovšem musím upozornit, že se mu to nevrátí hned! To kdyby náhodou otevřel sousedce dveře, a hned za tento dobrý skutek čekal, že mu vzápětí paní pošťačka přinese složenku na dvacet tisíc. Tak takhle rychle to vážně nefunguje!

Abych to shrnula, já se nenudím nikdy a rozsvícená jsem pořád. Vážně. Někdy si jdu dokonce i trochu na nervy, protože na sebe vymýšlím stále nové a nové aktivity, o kterých se můžete dočíst na mých webovkách, v rubrice Když se řekne, co je nového. Jsem pozitivně naladěná od chvíle, kdy otevřu oči a přemýšlím, co příjemného mě dneska čeká. A vždycky něco najdu! Třeba to, že „kluci“, jak říkám panu Fuchsovi a našemu jezevčíkovi, odjedou na celý den na chalupu a já budu doma relaxovat úklidem.

Popíšu vám, jaký krásný den jsem měla například nedávno v kolínských autobusech. Mimochodem, nevím, jak to dělají, ale začaly jezdit přesně! Takže: 7. 11. 2007 vyšla Fuchsovina, ve které jsem se omluvila půvabné paní řidičce kolínských autobusů, že jsem na ni zapomněla, když jsem psala v jiné Fuchsovině o kolínských řidičích. Uběhly dva měsíce, paní řidičku jsem neviděla, na Fuchsovinu jsem zapomněla, a přesně za dva měsíce, 7. 1. 2008, jsem dopoledne čekala na sídlišti na autobus č. 1. Přijel, a v něm paní řidička, krásný a usměvavý anděl. Podívaly jsme se na sebe a obě jsme se usmály. Bylo mi jasné, že mě poznala, a když jsem si brala jízdenku, potvrdila mi to. „Chtěla jsem vám poděkovat!“ Culily jsme se na sebe, řekla jsem, že jí také děkuju, že si vzpomněla, ona řekla, že ji moc potěšilo, jak jsem to napsala. Povídala bych si s ní, ale lidi nastupovali, tak jsem musela jít dál. U pošty jsem vystoupila, šla jsem směrem k soudu, a když jsem slyšela, že autobus s andělem jede za mnou směr Sendražice, zastavila jsem se a zamávaly jsme si - řeknu vám, i když bylo pod nulou, šla jsem do města rozehřátá spokojeností!

Odpoledne jsem musela autobusem znovu, na poštu u nádraží. Zpátky jsem jela dvojkou. Než přijela, všimla jsem si na zastávce ženy, na které bylo vidět, že není kolíňačka. Zdálo se mi, že je trochu dezorientovaná, usmála jsem se na ni, ona na mě, čekala jsem, že se mě na něco zeptá, ale to už autobus přijel, nastoupily jsme a sedly si vedle sebe. A už to tady bylo! Byla to Angličanka a zeptala se mě, jestli mluvím anglicky. Řekla jsem, že ne a rozhlédla se. Vedle mě stál mladík, zatahala jsem ho za bundu a zeptala se ho, jak je na tom s angličtinou. Usmál se. „Dobře.“ Tak jsem ho pustila k dámě sednout a pak jsem nad nimi pyšně stála a hrdě poslouchala, jak se spolu plynule domlouvají. Když dáma zjistila, co potřebovala, s úsměvem se na mě otočila a poděkovala mi a chlapec mě chtěl zase pustit sednout. Nechtěla jsem, tak si spolu povídali dál a já se pyšnila ještě víc.
To je, panečku, mladý muž! Nejenom, že umí perfektně anglicky, ale ještě je slušně vychovaný…

Se známou kolínskou spisovatelkou Irenou Fuchsovou se na našich stranách můžete setkat každou středu. Předchozí fuchsoviny najdete tady na našem webovém zpravodajství www.kolinsky.denik.cz nebo na stránkách Ireny Fuchsové www.kdyz.cz

Irena Fuchsová