Určitě to znáte také. Už nikdy. Vejdete do obchodu, kde kromě dvou prodavaček nikdo není, pozdravíte, nikdo vám neodpoví, prodavačky si povídají dál, projdete obchodem, odcházíte, řeknete na shledanou, nic neuslyšíte, protože dámy si stále povídají, vyjdete ven a ulevíte si. Tak sem už nikdy nepůjdu. Takových obchodů mám v Kolíně několik. Čtyři určitě. Přesně vím, které to jsou, ale nebudu jim dělat ostudu. Ale nikdy tam už nepůjdu. Tohle „nikdy“ není tak závažné. Když nepůjdu tam, mohu jít jinam. Povím vám o „nikdy“, které pro mě znamená opravdu NIKDY.

Své první NIKDY jsem si řekla v roce 1987. Jeli jsme tehdy lanovkou z Růžové Hory, manžel se synem jako první, já se čtyřletou dcerou za nimi. Před tím jsme šli z Růžové hory na Sněžku pěšky, takže není divu, že jsem z lanovky únavou padala a děsila se toho, že nebudu mít sílu seskočit a ještě při tom hlídat dceru. Moje pocity byly tak hrůzyplné, že jsem po úspěšném sestoupení z lanovky musela chvíli stát a čekat, až se přestanu klepat a budu moct promluvit.

„Už nikdy v životě nepojedu lanovkou. To byla moje poslední jízda.“ Řekla jsem to tak, že se můj muž nezmohl na odpor, což jindy, při sebemenším mém tvrzení dělá – jako ostatně většina mužů.

A podobné to bylo s kolem. Bylo to ve stejném roce. Jeli jsme se všichni čtyři vykoupat do Tří Dvorů. Jeli jsme zadem, kolem Labe. Vezla jsem na kole dceru, na hrázi jsem se dostala do výmolu a spadly jsme. Do trávy, nic se nám nestalo. Ale mohlo se stát. Mohl tam být kámen, na který dcera mohla spadnout hlavičkou nebo jsem si mohla zlámat nohu, ať už tu zdravou nebo tu po obrně. Třásla jsem se hrůzou, co všechno se mohlo stát, a tak není divu, že jsme za deset minut spadly z kola podruhé, to už jsem jela po hrázi třídvorského rybníka. Ještě hodinu po tom jsem seděla na dece a byla mi zima, i když bylo skoro 30° C. „Už nikdy Ritu na kole nepovezu,“ řekla jsem po hodině a ani tehdy můj muž neprotestoval…

Nicméně jsme dál často a rádi jezdili na kolech – teď už každý na svém. Okolí Kolína je krásné na všechny strany. Ať už směrem na Býchory, nebo na druhou stranu na Bečváry, do Poděbrad či na Kutnou Horu. Jednou jsme projeli Konárovicemi, v lese jsem na to šlápla a řítila se z kopce směrem k Býchorům. Připadala jsem si jako King a to se mi vymstilo. Najednou jsem kolo neovládala. Zpanikařila jsem. Říkala jsem si, jestli teď spadnu, přijdu o obě nohy. Půjdu na vozík. Nikdy nebudu chodit… Pád se mi podařilo zbrzdit, nohy mi zůstaly, nicméně došlo na moje třetí prohlášení. „Už nikdy nebudu jezdit na kole.“ A od té doby jsem na kolo nesedla. V lázních se občas projedu na trojkolce, která je mým tajným snem. Někdy si ho splním…

Když to teď po sobě čtu, dochází mi, že ta moje UŽ NIKDY nejsou nijak závažná. Jsou dokonce směšná. No a co? Tak nejezdím lanovkou. Nejezdím na kole. To je toho. Jsou horší UŽ NIKDY. Všichni je máme. Všichni je známe. UŽ NIKDY…

Irena Fuchsová

Se známou kolínskou spisovatelkou Irenou Fuchsovou se můžete na našich stránkách setkat každou středu. Předchozí fuchsoviny najdete na jejím webu www.kdyz.cz anebo zde na našem zpravodajství www.kolinsky.denik.cz