Před pár měsíci jsem si ve vlaku četla místní noviny, kde se psalo o slavnostech k výročí založení Kolína, a že prý v roce 1957 byly v Kolíně velké oslavy, bylo tam i přesné datum, které jsem zapomněla, a prý tehdy přijel do Kolína i prezident Antonín Zápotocký.

„Jé, na to se pamatuju! Akorát jsem nevěděla, že to byly oslavy výročí založení Kolína. Zápotockého jsem viděla! Chytla jsem ho za ruku! Jenom jsem doteď nevěděla, proč vlastně tehdy v Kolíně byl. O tom napíšu Fuchsovinu.“

Nadšeně jsem se svěřila se svojí vzpomínkou známé, která seděla v kupé se mnou, a ta se zatvářila odmítavě.
„To bych nedělala, Ireno. To ti může udělat zle.“ Nechápala jsem.

„Jak zle? Proč by mi mělo udělat zle, že jsem jako sedmiletá holka vzala někoho za ruku?“ Pokrčila rameny. „Jak chceš. Ale uvědom si, JAKÝ to byl prezident.“ Usmála jsem se. „Já ho přece nechci oslavovat. Chci popsat svůj zážitek z roku 1957, který si dodnes pamatuju. Jak jsem vzala za ruku člověka, o kterém jsem jako sedmiletá holka věděla, že je to prezident. Nic víc, nic míň. Bylo mi sedm, proboha! Stalo se to před padesáti lety!“
Známá otevřela noviny, chvíli do nich koukala a pak po mně sekla. „Říkám ti, že ti to udělá zle.“ A pak už na mě až do Prahy nepromluvila.
Ne že by mě odradila, to ne. Jenom jsem se k téhle Fuchsovině dřív nedostala.

Tak já vám povím, jak to bylo, ano? Bydleli jsme v Husově ulici, pratetu jsem měla ve Zlaté uličce, tetu se sestřenicí v ulici Karolíny Světlé, kamarádky v Kouřimské ulici, v Kovářské a v Pražské, do školy jsem chodila ve Školské ulici, a na náměstí jsme si chodili hrát všichni, co jsme bydleli v ulicích kolem. Střed města byl pro mě prostě domov, kde jsem znala každou dlažební kostku. Ten den jsem byla v Pražské ulici sama, bez rodičů a babičky, ani bráška se mnou nebyl, stála jsem v místech, kde je Labužník nebo chcete-li, obchod se zeleninou, který provozují vietnamští obchodníci. Kolem mě byla doslova hlava na hlavě. Chodník byl narvaný, silnice plná lidí, protější chodník byl také plný. Celá ulice od náměstí až ke křižovatce u kláštera, byla narvaná lidmi.

Dodnes mi je záhadou, jak jsem mohla poznat, kdy jde uprostřed toho davu člověk, ve kterém jsem poznala prezidenta, nechápu, jak jsem se tím davem dostala až k němu, a kde se ve mně vzala drzost, že jsem ho vzala za levou ruku! Měl na ni mozoly, stejné, jako můj táta. Podíval se na mě dolů, usmál se a pak mě dav odvál zpátky na chodník a já utíkala domů, kde jsem všem říkala, jak jsem vzala prezidenta za ruku a že měl mozoly a nikdo mi to nevěřil …

Tak. A to jsem tedy zvědavá, jak by mi TOHLE mohlo udělat zle!

Se známou kolínskou spisovatelkou Irenou Fuchsovou se můžete na našich stránkách setkat každou středu. Předchozí fuchsoviny najdete na jejím webu www.kdyz.cz anebo zde na našem zpravodajství www.kolinsky.denik.cz
Irena Fuchsová