Jednou ráno koncem září měly vlaky až sto osmdesát minut zpoždění. Když to řeknu v Činoherním klubu, kam dojíždím od roku 1994, všichni se zhrozí. Já ne. „Na Prahu jede něco každou chvíli,“ vysvětluju jim.

„Takže nasednu do zpožděného vlaku, který měl být v Kolíně už před třemi hodinami, a jsem v Praze dokonce ještě dřív než vlak, na který jsem čekala!“ Při čekání na zpožděné vlaky se ozývá po celém nádraží každou chvíli hlášení. „Vážení cestující, žádáme vás, abyste nekouřili na nástupišti a přispěli tak ke kulturnímu cestování. Pokud opakovaně neuposlechnete, bude na vás zavolaná policie.“ Zákazy, týkající se kouření, mám ráda, protože chrání moje zdraví. Ale napadlo mě, že bych i já mohla mít své hlášení. „Vážené České dráhy, měsíční jízdenka do Prahy a zpět mě stojí skoro patnáct stovek. Ani jeden den nemám záruku, že mě dovezete tak, jak slibujete v jízdním řádu. Žádám vás tedy, vážené České dráhy, abyste dodržovaly jízdní řád. Při opakovaném zpoždění na vás zavolám policii!“

Když jsem to jednou ráno takhle hezky vymyslela, nastoupila jsem po osmé hodině do vlaku, který měl být v Kolíně v 5.57. a spokojeně jsem dojela do Prahy. Po zkoušce jsem šla na vlak, který odjížděl přesně, protože přijíždí na Hlavní nádraží ze Smíchova a na této krátké trase těžko nějaké zpoždění nažene.

V kupé nás sedělo sedm ženských. Bylo otevřené okno v kupé i v uličce. Když se vlak rozjel, začal rámus a průvan. Dvě věci, které nesnáším. A kdyby jenom to! Pět žen v kupé, mladých i starších, neustále mluvilo. A všechny najednou! Fakt, takový zázrak dokázaly! Nemluvila jsem jenom já a stejně stará žena vedle mě. Dvě starší ženy, které seděly naproti sobě u okna a tři mladé dívky na sedadle proti mně, mluvily furt. Ne, nemluvily! Ony doslova řvaly, protože jinak by se skrz ten rámus neslyšely. Kdo jezdí ve vlaku, ví, co dokáže otevřené okno. A teď byla otevřená dvě proti sobě! Přesedla bych si, ale nebylo kam. Odpolední vlaky z Prahy jsou poslední dobou narvané nejenom ve čtvrtek a v pátek, ale furt.

Před Českým Brodem jsem se zeptala mladé dívky, která seděla proti mně, jestli jedno okno nezavřeme. Zavrtěla hlavou. „Mně to nevadí.“ Žena vedle mě mlčela, nepodpořila mě, kůže zbabělá, i když si chvíli před tím brala sako. Dívka, která řekla, že jí to nevadí, si za pět minut ovázala kolem zad svetr. Její kamarádka se také oblékla. Odevzdaně jsem zavřela oči. Za chvíli vystupuju. Když jsem oči asi za pět minut otevřela, byla obě okna zavřená. Ani jsem si toho nevšimla, rámus byl totiž pořád! Rozhlédla jsem se. Okno v kupé je zavřené, okno na chodbě také… to je divné… proč je tady pořád takový rámus? Aha…

Ženy, které na sebe od Prahy neustále řvaly, pokračovaly totiž ve řvaní dál. Ony si vůbec neuvědomily, že okna jsou už zavřená a že na sebe nemusí křičet! Řvaly a řvaly a v chodbě před kupé se každou chvíli objevil někdo z cestujících od vedle, aby se nenápadně podíval, co se to u nás děje.
Radši jsem znovu zavřela oči. Ráno sto osmdesát minut zpoždění, a teď zase pět „krasavic inteligentních“. Když jsem za chvíli v Kolíně vystoupila, a před nádražím jsem čekala na zpožděnou dvojku ze Šťáralky, napadlo mě, že snad s tím blbým dojížděním fakt už seknu a budu si v klidu sedět v Kolíně ve své pracovně a psát knihy…

Ale druhý den jsem po zkoušce před Činoherákem potkala Ondru Vetchého, dali jsme si pusu, řekli jsme si, že spolu teď budeme zase zkoušet a že se na sebe těšíme, pozdravovala jsem Barču, jeho kokršpanělku, která byla na operaci a… a šla jsem spokojeně na vlak do Kolína…

Se známou kolínskou spisovatelkou Irenou Fuchsovou se na našich stránkách můžete setkat každou středu. Předchozí Fuchsoviny najdete na jejím webu www.kdyz.cz