Takže: moje skoro každodenní dojíždění do Prahy do Činoherního klubu, začíná budíčkem v 6.00 hodin. Kolem půl sedmé vyrážím s naším rozmazleným Atíčkem na procházku do parku a na nákup. V sedm se vracíme a já mám půl hodiny na to, abych ustlala, nakrmila rybičky, zalila kytky, připravila panu Fuchsovi oběd do mikrovlnky a udělala si svačinu do vlaku, protože od chvíle, co vstanu, se těším na to, jak si ve vlaku přečtu noviny a přitom do sebe budu cpát vlastnoručně obloženou housku.

V 07.46 hodin mi jede od zálabské lékárny autobus číslo 3. Když ještě před rokem odjížděl vlak na Prahu v 8 hodin, měla jsem co dělat, abych ho stihla, protože moje trojka začala mít už tehdy svá kruháková zpoždění. Kruháková proto, že nabírá zpoždění na kruháku u Polepské ulice, takže přijíždí na Zálabí zpožděná a to hlavně ve špičkách. Nový jízdní řád posunul odjezdy vlaků na Prahu, a tak čekám na zpožděnou trojku v klidu, i když někdy mi to nedá a s dalšími čekajícími si zanadáváme. Nedivte se! Každý den čekáme zhruba osm až dvanáct minut.

Když jednou trojka přijela o šest minut déle než má, pana řidiče jsem pochválila. Zarazil se. „Mám zpoždění šest minut.“ Usmála jsem se. „No právě! Jenom šest minut!“ Nejhorší je, že se na zpoždění nemůžete spolehnout a musíte být na zastávce včas. Jednou totiž přijela moje trojka přesně na minutu! Málem mi ujela! V šoku jsem nastoupila a na řidiče jsem koukla dost nedůvěřivě. „Vy jste přijel včas?!“ Usmál se a přikývl. „Já to ani jinak neumím!“ Nicméně jsem od 2. září, kdy jsem začala po dovolené zase dojíždět, „prostála“ za měsíc na Zálabí před řeznictvím dvě a půl hodiny! Věřili byste tomu? Klidně bych mohla požádat ředitele MAD o propůjčení titulu Čestná čekatelka! Ale neudělám to, protože nejsem sama, kdo čeká. Jednou přišel Petr Nárožný na zkoušku v deset hodin a přišla na něho řada až za tři hodiny. Přišel na jeviště a usmíval se. „Jo, prostoje… přátelé, mně kdyby se sečetly všechny prostoje v divadle a při natáčení, tak mi je pětapadesát!“

Když konečně trojka přijede a doveze mě na nádraží, přijdu do haly a zjistím, že vlaky na Prahu mají patnáctiminutové zpoždění. Tak si jdu stoupnout před nádraží, nenápadně pozoruju a poslouchám staré známé nemakačenky, kteří tam ve své komuně spokojeně vegetují každý den a najednou strnu! Co to je?! Kde to jsem? Je opravdu 26. září 2007? Je 8.03.? Stojím opravdu před kolínským nádražím?

K jedné ze zastávek MAD přijížděl pomalu autobus a na světelné tabuli, kde mu mělo svítit, kam má namířeno, se hrdě pyšnil nápis „Náhradní doprava za tramvaje“…

Se známou kolínskou spisovatelkou Irenou Fuchsovou se na stránkách Kolínského deníku můžete setkat každou středu. Předchozí Fuchsoviny najdete na jejím webu www.kdyz.cz