Poprvé v jedenašedesátileté historii závodu Ekiden se v jeho japonském finále objevily české vlajky a české družstvo. Zasloužila se o to osmička závodících dívek a jedna náhradnice z kolínské automobilky TPCA.

Z Chlumce až do Nagoyi

Ekiden je tradiční štafetový běh, který má v Japonsku dávné historické kořeny a v němž se místo tradičního kolíku předává šerpa, kterou má závodník při běhu přetaženou přes prsa.

V kolínské TPCA uspořádali nominační závod v krásném lesoparku u zámečku v Chlumci nad Cidlinou.

„Sestavily jsme tým z kanceláře a nakonec jsme se do současného mužstva zaběhnutými časy kvalifikovaly čtyři. I proto máme putovní pohár z Chlumce i ten za první místo v Belgii vystavený u nás v kanceláři,“ shrnula Lenka Grygarová. Ta v parku hodinu cesty autem od Bruselu byla nasazená jako finišmanka. Závod suverénně vyhrály a cesta do Japonska byla otevřená.

Tisíc papírových dráčků pro štěstí

Přestože Japonsko je pro Evropana a obzvlášť pro Čecha velice exotická země, devítka děvčat nemá v programu příliš poznávacích výletů.
Po dvanáctihodinovém letu s přestupem v Paříži a posunutím hodinových ručiček o osm hodin zpět, je čeká ubytování v luxusním dvaapadesátipatrovém hotelu Marriott a každý den dopoledne po snídani trénink na stadionu a přilehlé trati.

Návštěva Toyota muzea a také dvě společné večeře. První s manželkou prezidenta TPCA Nobuko Takahaši, druhá už za přítomnosti jejího manžela Jasuhira, který dorazil dodatečně z Čech. Na setkání u tradičních místních jídel předal dívkám od své ženy svazek spojených papírových dráčků.

„Podle japonského zvyku jich musí být tisíc, aby přinesly štěstí. Dělala jsem je měsíc. Ekiden není jen předávání stužky, ale především srdce,“ promluvila později k závodnicím sympatická a věčně usměvavá Nobuko Takahaši.

Dráčky už holky nepustí z ruky a vitrína v kanceláři má další přírůstek. Přibude i světový pohár? „Podle našich časů je pro nás reálné desáté místo, které máme stanovené i jako cíl. Bohužel jsme moc netrénovali, po práci už byla tma a zima, zkusili jsme to a hned jsme chraptěli. Tak jsme vsadili spíše na spinning a běhání na nekonečném pásu,“ přiblížila přípravu Lenka Grygarová. Až do předvečera závodu dívky neví, v jakém pořadí poběží. Seznámí je s ním až na večeři Takahaši.

Pod ohněm a rachotem z bubnů

V den závodu se z hotelu odjíždí dřív, než tu podávají snídani, v autobuse tak k chuti přijdou nejen české sušenky a další pochutiny. Atmosféra na stadiónu je impozantní, sektory pro diváky si rozdělily patronáty místních automobilek, nad TPCA, francouzskou TMMF a severní Amerikou ji drží Takaoka.
Mladí Japonci ve žlutých bundách s nápisem tohoto závodu na zádech mlátí do obřího bubnu a předvádějí nacvičené choreografie. Tak je tomu ve všech sektorech, takže stadiónem zní mohutná vřava. Následuje běh s pochodní a slavnostní zapálení ohně před nastoupenými závodníky.

Ženských družstev je jedenadvacet, mužských a některých smíšených daleko více, celkem zhruba 260 týmů s dvaceti tisíci závodníky. První ze všech družstev se chystají na start, druzí čekají na trávě stadiónu na předávku, pak dorazí z vedlejšího hřiště třetí a tak dále.

Po startovním výstřelu se dává mohutná masa do pohybu, každou dívku čeká trať v délce 2 800 metrů. Závodníci odběhnou a jeden z organizátorů drží nechápavě v ruce botu některého z běžců…

Z osmnáctého místa na sedmé

Závod rozbíhá Petra Dobiášová a předává jako osmnáctá, stužku od ní přebírá Dana Plíšková aby ji předala bývalé řidičce kamiónu, subtilní blondýnce Zdeně Podlesné jako sedmnáctá.

Jak se později ukáže, každá z dívek někoho předběhne. Čím víc jich je v cíli, tím více se fandí a pořád se počítají ženy, jenž proběhnou cílem před dívkami v našem dresu, nikdo však neví, jestli závodnice patří k čistě ženskému týmu, nebo ke smíšenému.

Trať lemuje množství lidí, velkou českou vlajku drží několik Japonců, jsou v nich zabaleni lidé z doprovodu, české čepice mají na hlavách všichni včetně novinářů, prezident Takahaši navíc šálu s nápisem Češi do toho a Czech forever! Japonský doprovod konečně přináší vytištěné výsledky a potvrzuje to, co tu všichni počítali – sedmé místo. Nejlepší čas zaběhla Slovenka Eva Michalíková – 11, 55.

„To jsou ty krátké nožičky,“ smějí se holky. „Japonská trať byla lepší, atmosféra fantastická, množství lidí po celé trase a hodně členitá, běžely jsme i z kopečka, asfalt vůbec nevadil,“ shodují se.

Pak už jen slavnostní vyhlášení a odjezd. Zatímco novináře a doprovod čeká čtyřiadvacetihodinová cesta autobusem, vlaky, letadly a autem domů, závodnice konečně dvě oslavné párty s kolegy a kolegyněmi. Po dnech strádání a příprav konečně beze strachu, trémy a zcela zasloužené…