Sehrála v tom svou roli doba, řeknete si jistě. Ano, ale nezměrnou mírou hlavně také láska a vzájemná tolerance…

Otto Ryzner přišel do Kolína ve válečném roce 1942 jako kominický učeň z Budislavi u Litomyšle. S manželkou se usadil v bytě v dnešní ulici Míru.
„Pracoval jsem v Draslovce, i byt byl původně draslovácký. Ale v té době, v 50. letech, bylo tohle místo úplně jiné než dnes,“ popisuje začátky
v ulici Míru pan Otto.

„Byl to vlastně konec Kolína, nebyla tu ještě ani silnice, pod okny nám běhali zajíci. Autobus nám vždycky z milosti zastavil na Vejfuku, a to byla vždycky doba a dálka, než jsme do tohohle bytu došli,“ vzpomíná. „A krásně tu kuňkaly žáby, když tu bývaly louže,“ dodává paní Vlastimila pocházející z Libodřic. Tam se také jako mladí lidé Otto a Vlastimila poznali. Byly tehdy zrovna máje.

„Bylo mi asi devatenáct let a prostě jsem se zakoukal. Byla to láska na první pohled. Vlastička pro mě byla nejkrásnější holka na světě,“ směje se dnes pan Otto.

A byla svatba…Vlastimila (narozená v roce 1929, rozená Váchová) a o půl roku starší Otto slavili svatbu na zámku v Polních Voděradech. „A utekla nám ložnice,“ mračí se dodnes, i když už s trochou smíchu v hlase, pan Otto. „První svatba na zámku vyhrávala nábytek do ložnice. Nám to uteklo asi o 14 dní, byli jsme druzí,“ vysvětluje pod na stěně visící stařičkou holí. „Tu jsem dostal od pantáty. Váchovi kdysi přišli do Libodřic jako pasákovci. S pantátou jsme se měli hodně rádi,“ dodává.

Dnes mají manželé Ryznerovi dvě dcery, vnoučata a už i tři pravnoučata, poslední dvojčátka. Prostě velká spokojená rodina. A jak se to dělá – takto dlouho spolu vydržet? „No, taky není každý den posvícení,“ říká pan Otto. „Každý chlap má jiné zájmy. Občas jsme taky s chlapama zašli z Draslovky do naší hospody k Černému koni. Taky se stalo, že jsme se rozseděli a doma pak byly dozvuky. Pak zase byla naše hospoda Tatra,“ vzpomíná.
„Tak často to nebylo. To přeháníš, že bys chodil z práce do hospody,“ uvádí věci na pravou míru paní Vlastimila, která také pracovala v Draslovce, ale velkou část života strávila doma s dětmi.

„Když se lidé snaží, mají teď rozhodně lepší možnosti, než jsme měli my. Musí ukázat, že něco umí, nebo i když mají „jen“ šikovné ruce,“ shrnuje Otto Ryzner rozdíl mezi dnešní dobou a dobou svého mládí.

Původně se měl jmenovat po německy nejen křestním jménem. „Ale pan farář to prostě napsal tak, jak se mu to líbilo. Tatínek se jmenoval poněmecku, Riesner, ale farář to napsal česky Ryzner. Nu a co farář napsal do křestního listu, to platí,“ směje je pan Otto a pohledem přejede přes obrazovku televize, jež zabírá notnou část obývákové stěny.

„To se to hezky dívá na velikánské obrazovce,“ usmívá se starosta Vít Rakušan, který manželům přišel s kyticí a dárkem k výročí popřát.
„To jsem koupil kvůli manželce,“ vysvětluje pan Otto. „Jo, jo, jo,“ směje se manželka tónem, jež dává tušit, že chvíle u televize jsou příjemnými pro oba manžele. Paní Vlasta prý sedává blíž, pan Otto zase o něco dál od obrazovky. Podle toho, jak komu slouží zrak. Ale o ovladač se prý neperou.

„Na fotbal nebo kovbojku si zajdu do ložnice. No kdo se má dohadovat, když fotbal je obvykle od šesti a pak začnou seriály, ono je to beztak pořád stejné. Tak to nechám manželce a jdu vedle,“ říká pan Otto, který fandí Slávii. A paní Vlasta zase Spartě. A přesto jsou spolu 60 let… „Ono je mi vlastně úplně jedno, kdo vyhrává,“ směje se manželka.

Z bytu v ulici Míru se manželé rozhodně stěhovat nechtějí. Jen bez výtahu je to tam poněkud problém. „Kdyby to nebylo naše, sháním byt s výtahem nebo v přízemí,“ říká pan Otto. „Ale už jsme tady zvyklí. Už tu zůstaneme napořád,“ dodává manželka.

„O radnici bych vám mohl vyprávět!“ začíná pan Otto z jiného soudku. „Dávno tomu, kdy tam býval domovníkem pan Čejka. S jeho synem jsem kamarádil. Vostávali na Hradbách, na Židovně. Už ani nevím, jak jsme se seznámili. Dole pod radnicí jsou sklepy. Obrovské. Vedly až do liďáku, dnešního kulturáku. A byly plné vína. To už je nejmíň 50 let. Jako kluci jsme se tam občas podívali a to se ví, že taky nějakou lahvinku ochutnali. Vždycky jsme brali takovou, která byla zaprášená. Byly jich tam stovky. Sklepy vedou skoro do půl náměstí. Vždycky, když tam tudy jdu, vzpomenu si na to. A jako kominík, to jsem znal kdekterou domácnost. To bych mohl vyprávět, že by to vydalo na kroniku…“ uzavírá pan Otto.