Jako jeden z mála dobrodruhů podniká výpravy společně s celou rodinou. V doprovodu svých blízkých takto vyjel poprvé před devatenácti lety do Ruska. K putování přizvali i známého filmaře a fotografa Lumíra Pecolda, který dobře znal celou oblast kolem Uralu. Z výletu vzešla publikace s názvem Rusko: Země plná překvapení.
Vyprávění o této cestě vzbudilo u diváků a čtenářů už před lety velký ohlas, a proto se Šimánek rozhodl diashow obohatit o další nepublikované záběry a znovu je uvést. Příležitost nahlédnout do rozlehlé krajiny prostřednictvím diapozitivů budou mít už v sobotu od 18 hodin všichni návštěvníci auly Academia centra zlínské univerzity.
Před devatenácti lety se otevřely hranice na západ. Vy jste se vydal opačným směrem. Jak dlouho trvaly přípravy na cestu?
Byla to velice spontánní záležitost. Jednalo se o moji první společnou expedici s manželkou. V lednu v devadesátém jsem se konečně mohl vrátit do republiky. V osmašedesátém jsem se totiž přespříliš angažoval v nesouhlasu s ruskými vojsky a musel jsem svoji zemi opustit. Takže jsem žil v Německu a v Kanadě. Když jsem se konečně mohl vrátit zpátky, navštívil jsem kamaráda z Frýdku Místku. On cestoval všude možně po východní Evropě. Na západ samozřejmě nemohl. A ten mi řekl: Podívej, Leoši. Už jsi projel všechno, ale ještě jsi nebyl na Kavkaze, na Bajkalu, v Pamíru… Co kdybychom si vyrazili na výlet?
Takto se rodí dobrodružství?
(Úsměv.) No jo. On měl starou Avii, která už měla za sebou tisíce kilometrů. Když jsem ten náklaďák viděl, bylo hned jasné, že s ním to nepůjde. Rozhodli jsme se, že zajedeme do Kopřivnice a požádáme vedení, jestli by nám nepůjčili nějakou vyřazenou Tatru. Sešli jsme se s panem ředitelem, řekli mu o našem plánu a taky o tom, že chci pak vydat knížku, která by byla k dostání v Německu i u nás. Jemu se to líbilo a slíbil nám, že si máme za měsíc přijet pro auto, které už bude připravené. Dnes už by to asi nešlo, ale tehdy ještě prosperovali a podporovali podobné akce.
Kdy jste vyrazili?
To bylo přání pana ředitele, abychom vyjeli prvního května. Přišla nás vyprovodit pomalu celá Kopřivnice. V autě byl Lumír, já, moje žena Lenka a náš pes. Domů jsme se vrátili v polovině listopadu.
Před rozhovorem jsem pročítala vaše webové stránky a dozvěděla jsem se, že jste s sebou měli také malého syna. Je to tak?
Tehdy měl teprve čtyři roky. Manželka ho nechala u babičky, protože jsme si mysleli, že by cestu nezvládl. Postupem času jsme změnili názor. Když jsme dorazili do Altaje, Lence se už tak stýskalo, že sedla na letadlo, přeletěla do Moskvy, pak do Prahy a během týdne se vrátila zpátky i s Jakubem.
Nelitovali jste později svého rozhodnutí. Přeci jen udržet čtyřleté dítě v autě je někdy pořádná práce…
Vůbec ne. Byl moc šikovný. Vyrazili jsme na Bajkal. Šest set kilometrů tam, stejnou štreku zpátky. Až na severní špičku nejhlubšího jezera světa. Zažili jsme taky pořádnou bouřku.
Když se dostanete do situace, kdy jde o život, neříkáte si, že by bylo lepší nechat rodinu doma?
Ne. Dokonce Jakub byl nadšený. Ale fakt je, že to byla síla. Ještě nikdy jsem nezažil, aby se jachta položila na vodu jako placka. Těch pár vteřin, než se s plachtami plnými vody zase narovnala, mi připadalo jako věčnost. Museli jsme se připoutat lany, aby nás vlny nesmetly do jezera. Lenka s Jakubem byli v kajutě. Když jsem se konečně za nimi dostal, viděl jsem hroznou spoušť. Mezi mapami plavaly hrnce, boty, zelenina. A všude byl samý guláš! Lenka ho uvařila k večeři. Když se jachta položila na bok, hrnec ze sporáku přeletěl celou kajutou a přistál na stole s mapami. Pak se počasí umoudřilo a Jakub se dokonce postavil za kormidlo a chvilku loď řídil. Byl šťastný. Říkal jsem si, že je věčná škoda, že s námi nejel hned. Od té doby už cestujeme společně.
Během půlroční cesty to ale určitě nebyl jediný adrenalin.
To ne. Nejkrušnější chvíle jsme zažili při výstupu na pohoří Elbrus. Lezli jsme na něho koncem května. V chatě, která stojí pod ním, nás varovali, že na výstup je ještě brzy. První horolezci tam doráží až v polovině června. Naštěstí jsme si vzali s sebou bivakový stan. Počasí nám nepřišlo až tak špatné a vyrazili jsme. Jenže pak se zhoršilo, a to, že jsme na vrcholu, jsme poznali jen podle výškoměru, který ukazoval 5642 metrů. Viditelnost byla nulová. Když jsme sestoupili do sedla mezi dva vrcholy, tak sněhová bouře už byla tak strašná, že jsme rozložili stan a další dva dny jsme v něm byli uvěznění.
Předpokládám, že v té době s vámi Jakub ještě nebyl. Je to tak?
Jistě. Ten se k nám přidal až na konci té půlroční cesty.
Podíval jste se ještě někdy do Ruska?
Bohužel ne. Tehdy byla ideální doba. Začínala demokracie. Neplatily staré zákony, ale nové ještě nebyly úplně zavedené. Bývalý Sovětský svaz nebyl rozpadlý na spoustu republik. Dnes je přímo utopie platit rublem, každý chce dolary. Tenkrát jsme měli zásoby vodky a ta nám otvírala všechny možné závory.
Co vás na cestě nejvíc překvapilo?
Lidé. Tedy ti, kteří žijí daleko v horách. Jsou neuvěřitelně milí a pohostinní. Rozdali by se. V městech to byl pravý opak. Tam byli zapšklí a nepříjemní. No a pak mne také překvapilo, jak se nám podařilo dostat do všech možných zakázaných území na základě ohromného štěstí.
Štěstí?
Ano. Na začátku cesty nám jeden voják vypisoval takový dokument, ve kterém byla přesně zaznačená trasa až k Bajkalu. Jenže ho vypsal tužkou. Když už na něm bylo kulaté razítko, Lenka všechno vygumovala, vzala propisku a krasopisně vypsala novou štreku. Vedla místy, na která se nikdy předtím obyčejný člověk nedostal. Když jsme někam přijeli, nastalo ohromné pobouření a já jsem jen mával papírem s kulatým razítkem se slovy: To víte, časy se mění. (Úsměv.)
Dá se charakteristika Ruska shrnout do několika vět?
Jistě. Naše cesta byla poznamenaná tou přívětivostí a dobrosrdečností lidí. Něco si napěstují, mají svoje zvířata, vypálí si svoji samohonku a jsou spokojení a šťastní. A země jako taková? Je nesmírně rozmanitá. Najdete v ní všechno od stepí, pouští, velehor, ledovců, no prostě všechno, na co si vzpomenete.
Projel jste už desítky zemí. Máte ještě nesplněný sen, kam byste se chtěl podívat?
Nedávno jsme se vrátili z Austrálie. Byla to náročná, ale nádherná cesta. Kniha se bude jmenovat Austrálie křížem krážem. A moc rád bych s rodinou projel na koních Patagonii. Snad nezůstane jen u snu (usměv).
