Ne všichni ale rozčarování nájemníků sdílejí. Rozsáhlá diskuze se rozpoutala na tomto webu a ti, kteří nikdy v městských bytech nebydleli, nešetří kritikou.

„Kdyby se těchto lidí tento problém týkal, jistě by takto nereagovali,“ soudí Jaroslava Semanská, jedna z nájemnic, potenciálních majitelek dnes stále ještě městského bytu v Družstevní ulici. „Tento dům je starý 46 let. Někteří ještě původní nájemníci byt získali v 60. letech formu tzv. organizovaného náboru od svých podniků. Muži museli rok pracovat v dolech nebo v hutích, jiní zdarma na stavbě odpracovat určený počet brigádnických hodin. Město pak celý bytový dům získalo převodem od těchto podniků,“ předesílá Jaroslava Semanská s tím, že od té doby město do domů takřka nic neinvestovalo, čemuž odpovídá nynější stav nemovitosti,“ dodává.

Názor, který zazněl v diskuzi a který hovoří o tom, že o dům měli pečovat nájemníci, považuje za nehorázný. „Platíme nájem a dům není náš. Někdo snad opravuje dům sousedovi?“ ptá se. „Kde jste byli, když město schvalovalo prodej mnohem mladších bytů 3+1 za 170 tisíc i méně?“ dodává.
A zde je právě ten kámen úrazu. Kdyby všichni nájemníci, dnes již v řadě případů majitelé bytů, dostali stejnou cenu, možná by se i nájemníci z Družstevní, Antonína Kaliny a dalších ulic bouřili méně. „Náš spor vedený o výši ceny za tyto byty již nyní spočívá v tom, že zde nebyl uplatněn koeficient, snižující cenu s ohledem na stáří bytů, tedy koeficient, který dostaly domy před námi. Proč zrovna tito nájemníci mají platit dluhy města?“ pokládá Jaroslava Semanská další otázku. „V době, kdy jdou ceny nemovitostí dolů a je hospodářská krize, schválí zastupitelé za byty cenu, která je pro mnoho rodin likvidační. Mnoho důchodců, rodin s dětmi, matek samoživitelek byty nezvládne koupit,“ uzavírá.