Poblíž Labe žijí dva bezdomovci Pavel a Láďa. Jsou to skutečně lidé vytlačení mimo společnost nebo si prostě vytvořili svůj vlastní životní styl, který jim vyhovuje?

Dva tuláky je možné spatřit z velké dálky. Jejich sídlo je totiž vedle používané silnice vedle kolejí. Mají své provizorní přístřešky, které jsou vystlané peřinami. To ale neznamená, že by bezdomovci celý den pospávali. „Musíme se střídat v udržování ohně,“ vysvětluje bezdomovec Pavel jejich denní rutinu. „Oheň je důležitý. Teď když je taková zima, tak vaříme svařáček,“ smál se. „Občas upozorňujeme řidiče, když si zapomenou rozsvítit světla,“ žertuje bezdomovec Karel. Jeho kamarád Láďa souhlasil s každým slovem. „Tak tak. Dáváme si čínské polívky a nic nám tu nechybí,“ řekl spokojeně.

A co říkají bezdomovci na krutý mráz letošní zimy? „No, co. Teď je sice velká zima, ale za chvilku bude jaro a léto a zase nám tady bude krásně u vody teplo,“ líčili oba kamarádi.

Bezdomovec Pavel se rozhodl žít bez jakýchkoliv zábran. Sloužil prý v armádě a teď si chce užít volnosti.

Tomu nevěříš, že jsem byl v armádě a bojoval jsem v Kosovu, co?“ chlubil se tulák Pavel. „Ale řeknu ti, teď sice jsem bezdomovec, ale rozhodně bych neměnil.“

Nic jim nechybí, jsou spokojení

Oba kamarádi se při zmínce bojové zkušenosti rozhodli neblahé vzpomínky zapít červeným vínem. „Nejhorší bylo, že jsem musel dělat, co mi řekli. I když jsi věděl, že to je levárna. A že to byly samý levárny,“ tvrdí Pavel se zamyšleným pohledem. „Několikrát mi nabízeli, abych se tam vrátil. Já jsem jim řekl, že ani za nic. Teď jsem tady a řekni mi – co mi tak chybí?“ rozhlíží se bezdomovec Pavel po svém malém království. „Já jsem ty lampasáky neposlouchal. Nebo jsem jim řekl, co si o nich myslím. Vůbec se jim to nelíbilo,“ smál se při vzpomínkách. „Chci mít tu volnost dělat si, co se mi zrovna chce. Třeba si dát ten svařáček a pak si na dvě hoďky zdřímnout,“ popisuje Pavel.

Minulost stranou, oba tuláci popisovali, jak se jim teď v mrazech žije. „Není to nejhorší. Za chvilku bude zase teplo,“ těšil se myšlenkou léta Láďa, jak si natahoval na hlavu teplý kulich.

Pavel líčí, že se k němu lidé ve většině případů chovají dobře. „Já jim nelžu. Řeknu jim, že potřebuji peníze na čínskou polívku a víno. Přiznám se jim, že je zima a my si tady děláme svařák,“ vypráví. Co na to lidé? „Vždycky mi řeknou, že si cení toho, že jim řeknu pravdu, a dají mi třeba stokorunu,“ usmívá se Pavel.

Ne vždy to je ale snadné. „Stává se taky, že sem za námi přijdou určití lidé a začnou nás mlátit,“ stěžoval si Láda. Pavel ale přidal k lepšímu svoji vtipnou historku. „Tuhle se mnou jeden z nich mrsknul o silnici. Tak jsem mu řekl – hele, ty ses minul povoláním. Ty ses měl stát ortopedem. Bolela mě záda a jak jsi se mnou praštil, tak to přešlo,“ vyprávěl s nezadržovaným smíchem.

Potom ale Pavel zvážněl. „Někdy to je ale fakt špatný. Našemu kamarádovi totiž dali pořádně do těla,“ řekl potichu a smutně. Co se tehdy stalo? „Počkali si na něj před Tescem, kde ho chytli, vysypali mu tabák, co si tam koupil, a začali ho mlátit. Taky mu ukradli boty,“ nořil se do vzpomínek. Svého kamarádovi ale pomohli. „Tak jsem mu prostě dal svoje náhradní tenisky, aby mu nebyla zima. Nemohli jsme ho nechat ve štychu,“ vyprávěl.

S nikým jiným by rozhodně neměnili

Změnil by nějak svůj život? „Mohl bych se nastěhovat k bejvalý, kdybych chtěl. Ale zahejbala mi. To s takovou ženskou mám jako žít? To teda v žádném případě. Já si budu žít, jak chci. Nikdo mi do toho rozhodně nebude mluvit a hotovo,“ tvrdí rozhodně.

„Kdyžtak nám nos noviny, my tady hodně čteme! A nenech se naverbovat!“ rozloučili se oba bezdomovci žertovně.

Sloupek ke článku naleznete ZDE.