„Musím poděkovat všem svým lidem, že to se mnou vydrželi. Bez dobrého týmu nemůže být dobrý ředitel,“ usmívá se.

K hasičům nastoupil před 35 lety. „V roce 1976 jsem bydlel v Praze, měl jsem dvě malé děti a poohlížel jsem se po zaměstnání, kde bych získal byt. Pracoval jsem jako přijímací technik v autoopravně. Jednou přijel člověk s hasičským vozem. Dali jsme se do řeči, nabídl mi práci a slíbil byt. A tak jsem k 1. lednu 1977 nastoupil. Byt jsem nedostal a 35 let jsem u hasičiny zůstal,“ popisuje Jan Bradna. „Nejdřív jsem byt nemohl dostat jako nováček a potom zase proto, že už jsem měl funkci, tak jsem si postavil v Červených Pečkách dům,“ směje se při vzpomínkách.

V roce 1982 pracoval jako zástupce velitele pražských hasičů. Život si s ním však zahrál. V polovině roku nastoupil u kolínských hasičů a začal od píky. Hasič – strojník - velitel družstva - velitel čety - zástupce náčelníka a od roku 1990 náčelník (pozdější terminologií ředitel).

„Dnes jsem tu služebně nejstarší, kolem mě jsou samí mladí lidé, tak ať si to taky některý z nich vyzkouší,“ říká Jan Bradna a vzpomíná na 21 kolínských let, noční vyzvánění telefonu, držení služeb, obrovskou zodpovědnost, kterou při práci hasiče člověk cítí zkrátka pořád. „Vždycky jsem to dělal rád. Zaměstnání se mi stalo koníčkem a po pravdě, na nic jiného už mi nezbýval čas,“ přiznává. „Necítím se vyhořelý, opotřebovaný. Jen si člověk v mém věku, bude mi jednašedesát, někdy říká, jak dlouho tu budeme, možná není od věci si taky trochu užít klidného života. A vnoučat,“ usmívá se Jan Bradna, který zůstává ve výboru dobrovolných hasičů a dění u těch profesionálních bude, se ví, zpovzdálí pozorovat. A pokud bude někdo chtít radu, určitě neodmítne. Krom toho si chce užít i svého dalšího (opět hasičského) koníčka – autoveteránů.

Nebude se mu po odchodu z funkce stýskat? „Bude. To je jasné, že bude. A určitě se dostanu i k tomu jako naši předchůdci, že budu říkat, že ti, co přišli po nás, to dělají špatně. I o mně se to říkalo. Jen si prostě člověk musí uvědomit, že jsou zkrátka jiné podmínky. Časy se mění…“ uzavírá.

Bylo mnoho příběhů, které člověku zůstanou v paměti…

Jsou události, které člověku vymizí z mysli během pár hodin, na jiné si vzpomene i po několika měsících a některé zůstanou v paměti napořád.

„Nejvíce emotivní jsou příběhy s dětmi,“ předesílá Jan Bradna. „Jednou jsme byli u požáru výškové budovy. Hořelo ve 13. patře v bytě, kdy byla žena a malé dítě. Kluci nahoře volali, že potřebují dítě snést. Vyběhla žena, strašně stresovaná, nedokázali jsme od ní zjistit, zda jsou nahoře další lidi atd. Vyběhl jsem tedy nahoru, vzal čtyřletého klučinu do náruče a než jsem sešel do přízemí, věděl jsem, že tatínek je v práci, bráška ve škole. Dítě komunikovalo úplně jinak. Je to ponaučení. Dnes ve vozech vozíme pro děti malé dráčky na přehlušení stresů z dopravní nehody či požáru a má to své opodstatnění. Tehdy jsem klučinovi dal přilbu a hned se mnou komunikoval jako s kamarádem,“ vypráví Jan Bradna.

Další z příběhů se udál v Písečné ulici. „Přílítli jsem, ulice byla plná lidí, kteří křičeli, že jsou tam děti. Hořel dům po úderu blesku. Místnost byla naplněná kouřem, lezli jsme po zemi. Najednou kolega vykřikl „už je mám“. Jenže v dětské postýlce byl zastlaný plyšový medvěd. Oba jsme tehdy měli malé děti. Zásah u případu, kde jsou ohrožené děti, je to nejtěžší, co může hasiče potkat. V tomto případě nakonec všechno dobře dopadlo. Zjistilo, že v bytě nebyl vůbec nikdo,“ dodává.

Bohužel totéž se nedá říct o následcích dopravní nehody U Slunce, která se stala před více než 20 lety. Rodina se v neděli večer vracela z víkendu, řidič usnul a čelně se srazil s protijedoucím autem. „Děti, jak to bývalo, než přišla bezpečnostní opatření, patrně stály mezi sedačkami. Obě byly mrtvé. A nejen ony. Zahynula takřka celá rodina. Dlouho se to nám všem včetně mě neustále vybavovalo před očima,“ dodal Jan Bradna.

Kapitolou sama pro sebe jsou povodně. V roce 2002 v jimi postižených oblastech kolínští hasiči pomáhali pět měsíců. „V takovýchto chvílích se hodně profilují lidské povahy. Myslel jsem si, že jsem znalec duší, ale u některých lidí jsem si během povodní musel názor poopravit. Do obou směrů. O kom jsem si myslel, že nemá emoce, objevily se a ne malé. U zásahu člověk musí být trochu nad věcí, nesmí emočně podlehnout. Zase někteří kluci, o kterých jsem si myslel, že jsou jako stoleté želvy, najednou táhli celou partu a dokázali tři dny v kuse pracovat. Dělalo se od nevidím do nevidím, jak to šlo. Do povodní jsem si myslel, že už mě nemůže nic překvapit, ale nebylo tomu tak. Vzpomněl jsem si na slova starých hasičů, kteří říkali, že každý zásah je jiný, každý člověk je originál,“ uzavřel.