Pečecký farář Josef Nerad zmínil průběh rekonstrukce, opravu statiky objektu, odvodnění i úprava vnitřního prostoru cerhenického svatostánku, který letos slaví 280. výročí svého vzniku.

„Připomínáme si velikou moc kraje, díky níž jsme mohli opravu uskutečnit, připomínáme si ty, kteří se na opravě podíleli," vzpomněl Josef Nerad. „Ať mše svatá vyprosí požehnání pro tuto obec, pro všechny, kteří zde žijí, a ať dá tomuto domu sílu, z níž se dá čerpat," dodal

„I můj dík patří všem, kteří se o opravu kostela zasloužili," uvedl kardinál Duka. „Všemohoucí Bože, kéž všichni, kdo sem do tohoto kostela budou přicházet se svými modlitbami, zakusí tvou přítomnost a otcovskou lásku. Kéž si jsou vědomi, že sv. Jan Nepomucký je mocným nebeským zastáncem českého národa, českého jazyka, přimlouvá se za nás a pomáhá nám na cestě k tobě," řekl při slavnostním žehnání.
V úvodní řeči podotkl, že díky životu ve svobodě, ve vzájemné úctě, porozumění a toleranci je možné dát naší zemi tu pravou podobu, jakou si zaslouží.

Po mši, jejíž dění přenášela kamera na dvě velké obrazovky před kostelem, si kardinál našel čas i na rozhovor s obyvateli Cerhenic. Řeč přišla na církevní restituce i na vzpomínky na královéhradeckou diecézi či poutě na Libici.

Restituce podle slov Dominika Duky zbytečně vzbudily vášně, ale to je pochopitelné. „Myslím, že nedopadnou tak špatně. Ale bude to pro nás jako pro církev opravdu náročné období prvních zhruba pěti let. Naučit se se všemi těmi věcmi znovu pracovat v plné zodpovědnosti," soudí Dominik Duka. „Je zbytečné, že věnujeme pozornost dohadování a nedorozuměním. To všechno přejde. To, co je zapotřebí, je, aby příprava do budoucna byla dobrá," říká.

„Věřím jedné věci. Bude to podíl práce navíc. Ale donutí nás to k zjištění, že všechno nemůže farář dělat sám, že potřebuje ekonomickou radu, pomocníky, kteří tomu budou rozumět. A že je najde. Že i arcibiskupství si najde čas, aby více pomohlo. A vytvoří to větší symbiózu. Každé lajdáctví a každá chyba se člověku vrátí. Ekonomický život budeme vytvářet ve vlastním. Jako kněží budeme mnohem více rozumět lidem a jejich starostem. Především pro venkov to vidím jako nesmírně důležité. Začneme se mnohem více přibližovat normálnímu životu. I mě to učí být mnohem pozornější, pokornější a zeptat se, nerozhodovat od zeleného stolu. To je do budoucna velmi dobrý krok," vyjádřil se arcibiskup Duka.

Vzpomínky na hradeckou diecézi jsou pro něj samozřejmě milé. „Jsem rozený Hradečák, takže v hradecké diecézi jsem byl doma. Má to trochu snazší. Pražská arcidiecéze má ten problém, že máme hlavní město, které se hodně proměňuje, a pak venkov. To jsou dva světy. Jsou oblasti, kde zůstává klasický model se zemědělstvím, ale pak je tu třeba Křivoklátsko či Karlštejnsko, kde obce žijí turistickým ruchem. Hradecká diecéze byla více zemědělská a hlavní město diecéze nebylo to hlavní, co určovalo její život. Tam život diecéze a církve určovalo spíše okolí než samotný Hradec Králové. U Prahy je to jiné. Praha určuje i náš čas. Institucí a aktivit je tolik, že se někdy těžko dostáváme jinam. V Hradci je jedna univerzita, jedno muzeum. Ale Praha? Nemůžete být všude. A přitom musíte. Můžete snadněji udělat nepředvídaný krok, který může někoho jiného zabolet. O to je to těžší," popsal.

Poutě na Libici mu podle vlastních slov trošičku chybí. „Po obědě jedu gratulovat své pětaosmdesátileté sestřenici, které vděčím, že mně tak trochu vychovávala," přiznal. „A stavíme se na Libici," dodal.