Kniha přibližuje léta strávená na vysoké škole a na vojně, přitom od nich čtenáři dosud četli historické knihy. Co nám o své beletristické prvotině řekli?

Čtenáři vás možná znají jako autora historických knih, hlavně z období studené války. Kde se vzala myšlenka napsat humoristický román?

PL: Asi to souvisí s určitým životním údobím, kdy člověk chce, aby po něm nezůstaly jen odborné knihy a studie (směje se). A navíc pocit, že je na něco takového připraven. A taky to asi souvisí s pětadvacátým výročím revoluce. Existuje celá řada historických a politologických analýz, ale nějak se už zapomíná, jak se tehdy vlastně žilo nám hrdinům a nám nehrdinům. Navíc mám pocit, že tady probíhá plíživý proces dekonstrukce a relativizace toho, co se tady za poslední čtvrtstoletí dělo.

MP: S tou myšlenkou přišel Petr Luňák. Poslal mi pár ukázek, abych mu řekl, co si o tom myslím. Docela se mi líbily, ale odmítl jsem se stát jeho redaktorem, protože jsem věděl, že na textu bude ještě strašně moc práce. A tak mi lišácky navrhl, zda ten román nechci psát s ním… Tím jsem ale na sebe vzal ještě větší množství práce.

Jako historici jste mezi svými kolegy museli vzbudit určité překvapení, že jste se odklonili od faktografického žánru. Jak vaše okolí přijalo záměr napsat beletrii?

MP: Zatím o tom nikdo z kolegů-historiků neví. Tak jsem zvědav na jejich reakci.

PL: Tak upřímně řečeno jsme to vlastně tajili skoro před všemi a na světlo boží vyšli, až když jsme měli jistotu, že to dopíšeme a vydáme. Navíc kolegové historici mají smysl pro humor a obzvláště pro sebeironii. Tedy, reakce byla venkoncem příznivá a doufám, že takovou zůstane i poté, co si ji lidé a nejen kolegové přečtou.

Při psaní historických knih vycházíte z faktů, případně různých archivních zdrojů. Jaké to bylo, přesunout se do roviny fikce? Co vás bavilo nejvíce, činilo vám naopak něco potíže?

PL: Tak zase tak velký rozdíl v tom není. Tenhle druh univerzitního románu musí vyznít tak, že by se skutečně mohl stát, čili tam musí být dostatek realismu a dějové zvraty musí být uvěřitelné. Nejtěžší asi bylo psát nedějové pasáže tak, aby nepůsobily neústrojně nebo nudně. Taky se musí člověk vypořádat s pokušením zanést do textu úplně každou zábavnou historku, která ale s dějem nemá co společného. Anebo přesně popisovat některé konkrétní události tak, jak se udály, protože, věřte nebo nevěřte, by působily nereálně.

MP: Je to dost rozdílné, protože historik zkoumá a analyzuje, co se stalo a proč. Autor beletrie naopak snová příběh, který se sice nestal, ale stát se mohl. Tedy nejvíce mě bavilo to, co bylo současně i nejtěžší tedy vytvořit příběh, který bude současně uvěřitelný a zábavný.

V knize Hrdinové líčíte atmosféru vysoké školy za dob komunismu, hlavně integraci lidí zastávající důležité posty ve stranických strukturách. Jak to vidíte dnes, s odstupem času rozhoduje v určitých funkcích míra politiky, a to nejen v akademickém prostředí?

PL: Z toho, jak jsem měl možnost poznat akademické prostředí tehdy a nyní, mám pocit, že velká politika hraje omezenou úlohu. Spíše jde o politiku malou, osobní ambice, koneckonců jako v každém lidském, nejen akademickém prostředí.

Hned na začátku knihy popisujete platonický vztah jedné dívky vůči hlavnímu hrdinovi. Nemáte obavu, že se v této roli někdo pozná?

PL: Všechny postavy v té knize jsou víceméně fiktivní, i když mají třeba svůj předobraz. Jde tedy spíše o typy lidí než o konkrétní postavy. Výjimkou jsou pedagogové vojenské katedry. A pokud se ti poznají, bude to jen dobře. Ale ti asi knihy nečtou.

Dnes působíte ve strukturách NATO, pracujete v zahraničí, rodné Kolínsko jste tak opustil. Ozývají se vám díky knize dávní spolužáci, které zpráva o Hrdinech zaujala?

PL: Kolín jsem opustil už v osmnácti letech, ale je to pořád město, kde jsem prožil prvních osmnáct let života. Je to hrozné klišé, byly to nejkrásnější roky života, tak je pořád proč se vracet, i když v Kolíně z mé rodiny nikdo nežije. Ale pořád je tam spousta blízkých lidí, kteří knihu četli jako první ještě v rukopise.

Mohl byste čtenářům přiblížit, o co ve vašem humoristickém románu jde?

PL: Katedra historie Filozofické fakulty Karlovy univerzity na přelomu let 1988/89. Hlavní hrdina Richard Míča dokončuje studia, píše diplomovou práci, honí zápočty a zkoušky a snaží se získat přízeň studentky anglistiky Lucie. Vše se zkomplikuje, když se stane předmětem přílišného zájmu asistentky šéfa stranické organizace a pokusů profesora Drábka zaplést jej do jeho mocenských plánů. A nějak s tím souvisí Vinnetou a opera, Richardův oblíbený žánr…

Hrdiny vydáváte i jako ebook. Jaký máte názor na moderní technologie, co se týká knih? Jste příznivcem čteček, nebo dáváte přednost tištěné knize?

MP: Já, jako čtenář, nejsem příznivcem čteček a e-booků, nic podle mě nenahradí listování knihou a vůni papíru. Ale jako nakladatel musím respektovat přání zákazníků, takže e-knihy běžně vydáváme.

Velkou oblibu v poslední době, často pak v anglicky mluvících zemích, získávají audio knihy, příběhy se tak znovu vracejí ze stránek do úst vypravěčů. Jaký na to máte názor, že příběhy bude možná brzy znovu moderní poslouchat, ale ne číst?

MP: Nehovořil bych o nějakém velkém návratu, knihy se již takřka sto let čtou například v rozhlase, existují scénická čtení atd. Audio-knihy ale umožňují personifikaci, tedy poslouchat to, na co mám právě chuť a čas. A čas hraje velkou roli, vyposlechnout knihu trvá mnohem déle než ji přečíst, takže audioknihy najdou uplatnění, když děláme nějakou rutinní práci, na kterou nemusíme moc myslet stojíme v zácpě na dálnici, žehlíme prádlo, natíráme plot… Já sám jsem lineární člověk a nedokážu dělat dvě věci najednou.

Mohou se čtenáři dočkat od vás další beletrie? Snad to není jediný výlet mimo literaturu faktu?

PL: Alexandr Tvardovskij kdysi řekl Solženicynovi, že druhá kniha je mnohem důležitější než první. Takže, spíše ano.