Jeho vztah k živým tvorům začal už v dětství. „Když mi tatínek koupil německého ovčáka. Bylo mi asi 12 let, začali jsme chodit na cvičák. Fenečku jsem měl dlouho. Umřela, když jsem byl na vojně. Dala mi základy, po ní už jsem pořád tíhl k psům. I na vojně jsem dělal psovoda," popisuje Jaroslav Rajsík, který v kynologii dosáhl i řady úspěchů. Už na zmíněné vojně působil v chovné stanici v Grabštejnu u Liberce, získal čtvrté místo v republice na mistrovství hlídkových plemen.

Trója a mladá dáma na zkušené

„Po návratu do civilu jsem začal hledat práci. Nebylo to lehké. Odešel jsem do Prahy, kde jsem začínal ve zverimexu, prodával jsem rybičky. Byl jsem vášnivý akvarista, to mě drží dodnes. Po roce v akvaristice jsem našel inzerát, že pražská městská policie přijímá člověka pro odchyt toulavých zvířat," vzpomíná. Vzali ho hned a dva roky pracoval v Tróji a odchytával a odchytával a odchytával…

„A jednoho dne přijela na zkušenou mladá holka, přišli za mnou, Járo, ukaž jí, jak nám to tu funguje," vypráví Jaroslav Rajsík. Byla to vedoucí kolínského útulku Alice Vlková. A hned chtěla Járu pro rozjíždějící se útulek získat. „A když jsem řekl, že jsem z Chotusic, bylo to jasné," směje se Jaroslav Rajsík. „Ředitel trojského útulku mi tehdy v dobrém vyčetl, že jsem mu vzala nejlepšího člověka," dodala Alice Vlková. Z Chotusic do Kolína to má Jaroslav Rajsík přece jen o kousek blíž než do Prahy, takže občas jezdí i na kole. „Jsou tu poctivější cyklisti, ale sem tam kolo na cestu do práce vytáhnu," říká.

V práci ho vítají útulkoví pejsci, po návratu z práce pak jeho vlastní. A hned tři. „Nemám žádné oblíbené plemeno, prostě mám vztah ke všem. Když jsem byl ještě v Tróji, adoptoval jsem sestře černého kokršpaněla Artíka, který dnes bydlí u nás, je mu 16 let. Druhým naším pejskem je Angelina, Tosu inu, kterou jsme adoptovali jako nemocnou, byla vyřazená z chovu a hned nedlouho po narození určená k euthanasii pro těžkou dysplazii. Ale podařilo se nám ji zachránit, už je u nás čtyři roky. A před rokem a půl jsme opět od sestry, když se stěhovala, dostali kříženku jezevčíka Jessie. To je dračice, aportérka. Veselé, aktivní zvíře, které když přijdu domů, se úplně rozzáří radostí," popsal Jaroslav Rajsík své chlupaté miláčky.

Ale nejsou to jen oni, kdo mají u Rajsíků domov. Bydlí tam také pět druhů hrdliček a divocí bažanty, takže dohromady na tři desítky zobáčků. Jaroslav Rajsík je navíc trenérem mládežnického fotbalu, což znamená tréninky třikrát týdně.

Manžel, tatínek a sem tam rybář

Je ale také manžel a táta dvou dětí. Pětiletý synek už začíná s fotbalovou předpřípravkou, osmiletá dcerka tancuje, takže ji tatínek každé pondělí a středu vozí na tréninky. „Zatím to všechno stíhám, ale někdy se divím, že stíhám," směje se Jaroslav Rajsík, který je sem tam i rekreačním rybářem. Pokud se tedy najde ještě chvilička času. „Ale když vyjedu, tak už většinou neberou, protože je prostě dlouho," pokračuje Jaroslav Rajsík na veselou notu.

Za svou dosavadní pracovní kariéru už odchytil kolem 10 tisíc zvířat. Nejvíc se toto číslo plnilo samozřejmě během práce v Praze, kdy se za měsíc odchytávalo kolem 300 zvířat.

A nebyli to samozřejmě jen psi. Během kastračního programu se odchytávaly kočky, sem tam se objevil exotický had nebo například ptáci. Jednou třeba v Křižíkově fontáně. Představení s gejzíry a hudbou přilákalo nejen kolem 200 diváků, ale i kachny. Početná skupina divokých kachen s mláďaty, která ještě neuměla dostatečně létat, tak si tam zkrátka udělala přestávku. A nehodlala se zvednout. „Tak jsme vyrazili po kolena ve vodě kličkujíce mezi tryskami, chytali kachny do podběráků a nosili do auta. Až se podařilo chytit matku, takže zbylá kachňata vyrazila za ní. Sklidili jsme potlesk a produkce pokračovala. Kachny jsme vypustili na Vltavě," vylíčil Jaroslav Rajsík, který má samozřejmě odborný kurz veterinární fakulty na odchyt toulavých zvířat.

Narkotizační střela v mateřské školce

Staly se sem tak i případy, kdy opravdu bylo potřeba použít narkotizační střelu. „Jednou se do školky v Polních Voděradech dostal pes, který se opravdu projevoval velmi agresivně, děti byly zavřené uvnitř budovy. Nemusel jsem ho ale nikde honit, štěkal na mě už přes plot, takže nebylo třeba dlouho mířit, během chvíle byl pes uspaný," popsal Jaroslav Rajsík.

K dalším méně obvyklým případům patří třeba odchyt většího počtu psů. Před pár lety zemřel v Kolíně starší muž, který měl 24 psů. Okolí ho dlouho nevidělo vycházet, přivolalo tedy záchranku a policii. Než se bylo dovnitř vůbec možné dostat, museli pracovníci útulku psy odchytit. Byly mezi nimi i březí feny, takže v útulku se z psí smečky narodilo ještě 24 štěňat.

„Ale takových případů je málo. Většinou jsou to jednotlivé případy, psi se dají bez velkých problémů po čase odchytit, kolikrát stačí otevřít auto a hafík naskočí sám. Někdy se stane, že ani není nutné psa odchytávat a převážet do útulku, ale stačí zahnat ho do místa, odkud vyběhl, to zabezpečit a upozornit majitele. Nemusí si člověk hrát na hrdinu, jak dovede chytit psa, kterého se jiní bojí," říká Jaroslav Rajsík.