Záhy se ale ukazuje, že každý si většinou staví skleník dimenzovaný na svoje rozměry. Říká to Jana Homolková, další kolínská kaktusářka.

Jinde by to bylo celkem jedno. Ale v kaktusárně, kde má každá kytka vlastní bajonety, jsou opatrné pohyby více než na místě. „Opatrně, opatrně," radí Jan Martin Ječmínek.

Kaktusy jsou sice překrásné, ale číhají na šanci, kdy by vám ukázaly, že ty bodce nejsou jenom na ozdobu. „Jeden kaktusář má postavu parkurového jezdce. To byste viděl, jak je ten skleník nebezpečný," směje se.

Jan Martin Ječmínek má snad pět skleníků ke stropu narvaných kaktusy. Celkem, včetně kaktusových miminek, takzvaných semenáčků, má něco mezi 30 až 40 tisíci kaktusy. Že je takové množství nepředstavitelné? Pak máte pravdu. Jestli tohle není kaktusové nebe, pak už nic.

Jak se vůbec pečuje o sbírku tak velkou, jako ji má Jan Martin Ječmínek? „Od rána do večera," smál se. „Vůbec nechápu, jak jsem to mohl stihnout při zaměstnání," svěřil se. Základem je skleník každý den vyvětrat, zalévání kaktusů je na několik dní.

Ve skleníku procházíme kolem první řady semenáčků a jejich o trochu starších bratrů. Roční semenáček má sotva centimetr, takže si asi můžete domyslet, kolik naakumulovaného času v sobě má deseticentimetrový chlapák. „Ke kaktusům jsem se dostal v roce 1952 jako malý kluk," vypráví pěstitel zasněně. „Naočkoval mě k tomu dědeček," přidává po chvíli.

Kaktusy obdivoval v jedné kolínské ulici, kde k nim vyloženě přičichl. Tedy, ne doslova. „Potom jsem začal chodit k Ludvíku Kozelskému. To byl kolínský světově proslulý kaktusář. U něj jsem začínal tak, že jsem mu mlátil cihly, on mi na oplátku říkal, jak co pěstovat. A pochopitelně s obrovskou slevou prodával kaktusy," smál se kaktusář při vzpomínkách na své kaktusové mládí.

Že Češi nejsou žádní kaktusoví nekňubové, dodává hned záhy. Česloslovenská kaktusářská obec byla podle jeho slov co do počtu jedna z největších v Evropě, u nás pěstovalo kaktusy více lidí než v západních zemích. A komunistický ostnatý drát kaktusářství příliš nezabránil. „Semínka se dala sehnat od zahraničních firem nebo botanických zahrad," zavzpomínal.

Jiné to ale není ani dnes. Jan Martin Ječmínek má ve svém skleníku kaktusy, které byly objeveny teprve před dvěma roky. A objevili je Češi. „Je zajímavé, že když někdo objeví nové kaktusy, tak u toho jsou Češi," směje se kaktusář.

Prý ale často Češi kaktusy odborně popíšou v cizině, kvůli legislativě tamější země může být problém kaktusy nebo semínka dovézt do Čech, například z Mexika to je dokonce přímo zakázané.

Existuje takzvaná CITES, což je mezinárodní dohoda, která chrání faunu a flóru. „Některá semínka, která patří do CITES, se nesmějí posílat, mimo Unii to je zakázané. Ročně třeba vyhodím 10 tisíc semínek, což je škoda, protože nemám povolení pro zaslání," vysvětlil smutně pěstitel kaktusů.

Boom kaktusů začal v předminulém století, pokračoval pak za první republiky a poté znovu v padesátých letech. Jenže teď počet členů jak kolínského spolku, tak celorepublikové obce klesá. „Lidé asi mají starosti, aby se uživili. Na druhou stranu, teď se dají do sbírek sehnat věci, který se dříve nedaly. V rámci Evropské unie se dají volně posílat a sehnat semínka z celého světa. Jižní Afrika, Madagaskar, to není problém," líčil Jan Martin Ječmínek.

V kolínském spolu působí aktuálně 24 členů. Kaktusáři mezi sebe rádi přijmou všechny fanoušky pichlavých krasavců. „Pokud by se někdo chtěl kaktusům věnovat, stačí, když přijde na naši schůzku," řekl kaktusář. „Každého rádi přivítáme," dodala jeho kolegyně Jana Homolková.

Kolínský spolek pěstitelů kaktusů se nazývá Klub kaktusářů Ludvíka Kozelského Kolín. Jeho členové se scházejí každou druhou středu v měsíci od 15.30 nebo 16 hodin na Kollárce v Kolíně. Jejich setkání trvá zhruba dvě hodiny, kdy si promítají obrázky zajímavých druhů kaktusů a vedou kaktusové debaty. Na internetu jejich spolek naleznete na adrese www.cactus-succulent.com.