Ten na dobu před revolucí vzpomíná jako na období, kdy pro něj společnost v naší zemi byla velmi frustrující. Jako mladý kameník odešel tedy pracovat, jak se tenkrát říkalo, na západ. Ponejvíce pobýval v Norimberku.

„Dodnes se mi vybavují trabantové kolony u hranic, když jsem na víkendy jezdil domů. I vulgarita celníků, třeba když jsme východoněmeckou mámu s dítětem na ruce na pomezí u Chebu svezli k hranicím, jak na ni sprostě křičeli. Vulgarita systému se projevovala všude," říká.

U sousedů v Bavorsku pracoval na opravě kláštera a dařilo se mu.

„Práce mi vyhovovala, člověk je u toho sám jen s materiálem. Šéf mi nabízel, že mi dá trvalou práci, abych v Bavorsku zůstal. Ale já nemohl. Slyšel jsem cinkání klíčů a říkal jsem si, že možná kamarádi budou potřebovat moje ruce," vzpomíná.

Do revolučního a porevolučního dění se zapojil nejedním způsobem – noviny, politika, zastupitelstvo, rada města Kolína. „Vzpomínám si třeba, jak jsme s Janem Čerňanským kompresory bořili pilon pod Leninovou sochou nebo jak jsme s Petrem Soukupem předali budovu ÚV KSČ (dnešní poliklinika) lékařům. Z této historické události jsme natočili videožurnál. Byla to obrovská spousta událostí – zastavila se výstavba parovodu z Chvaletic, začaly se dláždit ulice kamenem, vyhazovaly se socialistické asfaltové plomby, začalo se s opravou památek, například morového sloupu. Dělali jsme první porevoluční Kmochovy Kolíny, vyvalilo se 50 sudů piva, Petr Jungr dal uzeniny, prostě lidská pospolitost, nadšení, euforie," popisuje Ivan Erben.

„Jsem rád, že jsem tu dobu zažil, že jsem se toho dočkal. Že jsem od Kolína dostal důvěru v realizaci některých akcí, například zvonů pro chrám sv. Bartoloměje v roce 2000," říká Ivan Erben a vzpomíná na bratry Kamarýtovy, které znal už z dob, kdy ještě před revolucí pracoval na Bartoloměji.

„V roce 2000 už Ladislav Kamarýt nebyl nejmladší a člověk má umírat usmířený, ne naštvaný, že jeho život nevyšel. Jsem proto moc rád, že se tehdy podařilo zastupitelstvu najít jednotnou vůli a z rozpočtu Kolína uvolnit milion na ulití zvonu sv. Bartoloměje, což bylo Ladislavovo životní přání. Byl to krásný proces, na kterém se podílela celá řada lidí počínaje sochařem Hylasem a konče kolínskými hasiči. Vše vysvěcením završil vyslanec Vatikánu Giovanni Coppa," dodal.

Dnes je Ivan Erben podle svých slov osvobozený od politických starostí. Stále dělá své řemeslo – jako OSVČ, ne zaměstnanec. „Zaměstnanec jsem nikdy nebyl a nebudu. Jsem člověk svobodného ducha, který uznává důstojnost bližního a miluje nezávislost," uzavřel.