Babička se nebála mě pustit samotného, všude byli známí chataři. Přírodu v okolí jsem dobře znal a o to raději jsem pak začal jezdit na tábor, který funguje do dnešních dnů.
Tehdy však byly jen tři běhy a tak byly delší. Na tábor nejezdili v té době jen Češi, ale také děti z Německa, Polska nebo Ruska. Na každý běh jiné a tak jsem se každý rok seznámil s jinými dětmi z jiné země.

Vzpomínám si, že jsme jednou hráli bojovku a jednotlivé oddíly měly chodit podle barevných fáborků. Rusáci dostali bílou barvu. A to byl problém. Dlouho se nevraceli, tak jsme je po lese museli hledat. Byli všude možně. Na stromech totiž zůstali fáborky z předešlého běhu, a protože pršelo, tak všechny zmokly a zbělaly. Chudáci Rusové tak chodili pořád dokola a ne a ne najít správnou cestu.

Tábor jsme si vždycky užili. Ať už při podobných bojových hrách nebo při olympiádě na konci tábora. To si každý oddíl vybral, za jaký půjde stát a jednotlivé státy mezi sebou soutěžily. Vítězové si odnášeli na tu dobu opravdu skvělé výhry jako cvrnkací hokej nebo třeba pálky na líný tenis nebo stolní tenis.

Ten jsme moc rádi hráli v hale. Tam jsme trávili asi nejvíc času. A když bylo krásně, tak jsme se koupali v bazénu. Bavili nás také výlety do nedaleké Kouřimi, kam jsme chodili pěšky.
Pamatuji si také pěvecké soutěže a další program, který byl vždycky tak nabitý, že jsem ani neměl čas napsat domů pohled.

Pak k nám přijela babička a ptala se, proč sem ji nenapsal, že pro mě něco má, ale že já nepsal a sestra jo, takže to dostane ona. A tak ségra dostala Rubikovu kostku a já utřel nos, protože jsem za celou dobu nestihl napsat pohled.

Jiří Gebert