Napsat něco ze vzpomínek na dovolené za totality… Hned první myšlenkou je, že v naší rodině se pojem dovolená nepoužíval.

Mí rodiče byli oba stále v práci, a tak pokud jsme někam vyjeli, bylo to o víkendech. Ale přeci jen se mi vybavuje jedna zimní dovolená s rodiči a bratrem. Byl jsem páťák na základce, pobývali jsme na horské chalupě.

Museli jsme tehdy vyjet už před Štědrým dnem, a tak jsme si doma stromeček ustrojili, a dárky nadělili s předstihem, a s sebou jsme si vezli malinkatý umělý stromeček s malinkatými kouličkami a zvonečky a malinkatou hvězdičkou na malinkaté špičičce, a nadělovali si na horách malilinkaté dárečky…

Asi od té doby mi na horách připadá vše malinkaté a stísněné. Dodnes to cítím romanticky, i když se k tomuto pobytu váže jedna dramatická epizoda. Můj o pět let starší bratr zosnoval s kluky spolurekreanty horskou záchrannou výpravu.

Vzpomínám si, že jsme se brodili vysokým sněhem přes zasněženou pláň a hledali lavinou zasypané horolezce. Byl jsem jedním z této důležité skupiny, i když jsem starším kamarádům moc nestačil… A náhle se pode mnou prolomil zamrzlý, pod sněhem ukrytý potok, a já zmizel ve vodě.

Naštěstí jen po kolena, ale i to stačilo, abych byl dokonale zmáčený, a mé oblečení v mžiku zmrzlé. Pamatuji si, jak ostatní „záchranáři" zapomněli na nebohé zasypané horolezce, vytáhli mě z vody, ledu a sněhu, a jako mumii ledovou sochu odnášeli rozmrznout ke kamnům a k mamince. Je zajímavé, že již tehdy bylo jasné, že v životě budu spíše zachraňovaným, než tím, který zachraňuje…

A pokud bych měl vzpomínat na dovolené s vlastními dětmi a rodinou, tak pak by to asi byla naše první společná cesta na Západ. Jeli jsme zelenou Škodou 100 do Forbachu na severu Francie. Projížděli jsme přes celé západní Německo, pak Francie.

Už náš přejezd přes německo-francouzskou hranici naší zelenou „opršelinou" byl zážitek! Francouzský celník sedící v pantoflích najednou vyskočil, když spatřil blížící se zelený přízrak z východní zóny vyběhl a rázným gestem nás zastavil. Vyptával se odkud, kam a za kým jedeme, a chtěl vidět, co vezeme v autě.

Při kontrole ho zaujala přepravka piva Plzně. „Co to je?" ptal se francouzsky a potom německy. „Pivo. Nejlepší české pivo!" Odpověděl jsem hrdě. A začali jsme se dohadovat. „Nein! Das ist vodka! Das ist verboten!" „Nein, das ist bier! Čechiše bír!!" No zkrátka musel jsem jednu láhev otevřít, aby mi věřil. Chutnalo mu, i když bylo nechutně teplé… Potom už jsme bez problému dojeli před rodinnou vilku našich přátel.

Ve Francii bylo auto přízrakem

Pan domácí vyděšeně obcházel stroj, kterým jsme přijeli. Potom otevřel vrata garáže, vyjel jejich dvěma vozy (tenkrát jsem nechápal, proč mají v jedné rodině dvě auta) a pokynul nám, ať naší Škodovkou zajedeme hóóódně daleko dovnitř, a posléze ji zarovnal jejich vozy. I když to nikdy nevyslovil ani nenaznačil, pochopil jsem, že se za naše auto trochu stydí před sousedy…

Sám pobyt byl úžasný, hodně jsme jedli a pili francouzské víno. Poznali jsme, že francouzská kuchyně je bohatá, a že ani k večeři nestačí jeden chod. Pochopitelně jsme nad vším žasli a mnoho věcí viděli poprvé. Supermarkety, nádherné čisté nádraží, upravené domy, čisto na ulicích, usměvavé lidi, nasvícené a stále otevřené benzínky. U jedné takové jsme zastavili dohustit pneumatiky. Nikde jsem nemohl najít ten rachotící, rozvibrovaný kompresor. Až na jednom sloupku přidělaná malá tlaková nádoba s hodně krátkým šlahounkem!

Dalo mi hodně práce, než jsem nacouval každým jednotlivým kolem až ke šlahounku, aby dosáhl. Obsluha čerpací stanice mé konání sledovala s pobavením a neskrývaným úžasem. Pak už se jí toho rozcuchaného vyjeveného řidiče brčálového stroje zželelo, přišla, sejmula zavěšenou tlakovou nádobu z ventilu a podala mi ji. Tehdy jsem objevil přenosné huštění kol…

Legrační pak byla naše cesta domů, kdy děti na zadní sedačce byly zarovnané krabicemi s dárečky a hlavně s naší první mikrovlnkou. Celníci na hranici se ptali, kde máme děti, když jsme jim podávali jejich pasy, a oni je nikde neviděli. Po šťastném dojezdu domů se v motoru rozpadla řemenice! Tomu říkám pech! U nás uměl Škodovku opravit každý kovář na vesnici, ale ve Francii? Pochybuji! Proto asi měli v rodině ta dvě auta…

Luboš Votroubek