Prázdniny se pomalu posouvají ke konci a dnešní tolik vytoužený déšť mi přinesl ne jen úlevu po předešlých parných dnech, ale i trošku vzpomínkovo nostalgickou náladu. Sedla jsem si na chvilku se synem do kuchyně a vyprávěla mu, jak jsem jako malá jezdila s kamarádkou a jejími rodiči o prázdninách na dovolenou na přehradu Seč.

No byly to velké přípravy. Hlavně abychom s sebou měli dostatek velkých stříkaček, které jsme měli místo pistolek na vodu, a zubních past Flora na kanadskou noc.

Museli jsme našít záclonky do stanu, abychom byli jak v pokojíčku, a takové, aby je nikdo neměl s námi stejné. Což byl v přelomu 70. a 80. letech celkem problém, protože v obchodech bylo stejné krom podpultového zboží úplně všechno a látka na záclonky do stanu opravdu podpultové zboží nebyla. No do stanu…

Stan, se kterým jsme jezdili, byl velikosti menšího bytu. Byli jsme na něj náležitě hrdí, protože v té době jich tolik nebylo. Byl sice kapánek neskladný a těžký,tak že se do kufru u auta už téměř nic jiného nevešlo, ale pak ten komfort stál za to.

Nejvíce legrace se užilo při samotném stavění. Bylo tam hodně moc tyček, a tak jsme ve čtyřech chodili od jednoho k druhému minimálně hodinu a zkoušeli jsme, zda ta tyčka, co máme v ruce, pasuje do tyče toho druhého a hlavně nenápadně pokukovali, jak se s tím perou sousedi, co také přijeli a mají podobný hangár jako my. Když se s vypětím všech sil podařilo tyčky spojit, že byla konstrukce hotová, tak přišel horor číslo dva, což bylo položení plachtové části stanu. V tu dobu už rodičům docházela trpělivost. Když nad tím tak přemýšlím, vůbec nechápu, jak jsme se do toho auta vlastně se vším tím vybavením, co kamarádčiny rodiče vezli, vešli. Je pravda, že vůz značky Moskvič úpěl, ale vždy jsme do cíle dorazili.

No a pak to začalo. Všechno vybalit, kamarádčina maminka vezla téměř celou kuchyni, abychom nestrádali, a ona měla jako doma po vaření hory nádobí. Tatínek rozložil nově ručně opravené kempingové židličky a stoleček a vyndal kanastu. A my dvě jsme si začaly zabydlovat jednu z ložnic. Ještě teď si vzpomínám, jak nás bolelo za krkem, když jsme se ráno probudily ve spacákách na nafukovacích matracích s tím polštářem na konci.

V kempu, kde jsme stanovali, byl jeden stánek, kde měli jeden druh limonády a když se zadařilo, tak pár chlazených lahvových piv. K večeru všichni vytáhli badmintonové sady, po celém kempu lítaly míčky a každou chvilku se někdo přerazil o šňůry od stanu ve snaze vybrat míček. Sem tam se od někoho ozývalo tranzistorové rádio a všude hromadně voněl lančmít smažený na pánvičce. Po večeři, která bývala kolem 18 hodin, se zhruba ze všech stanů stejně začaly maminky trousit s lavůrky mýt nádobí a při tom probrat, co ta Zagorka měla posledně v televarieté zas za šaty. No a my děti jsme škemraly o večerní koupání, což bylo velké dobrodružství. Zážitkem byl nákup v místní Jednotě, kde jsme se střídali ve frontě buď na meloun, nebo na ruskou zmrzlinu.

Také jsme chodili na výlety do lesa, a to jsme do malého červeného batůžku dostali chleba s máslem a někdy i s marmeládou. Za zpěvu písně Na Okoř je cesta jsme vyrazili na velkolepou výpravu.

Gabriela Březinová