Část deštivých prázdnin v roce 1978 strávila naše rodina pod stanem v kempu ve Špindlerově Mlýně v Krkonoších. Nevím, čím jsme si matka a já zasloužily, že se otec rozhodl, že z nás udělá turistky a horalky.

Jeho smysl pro humor a tragikomedii jsem nikdy nepochopila, nicméně coby puberťačka jsem se na hory těšila. Kromě lyžařského výcviku na základní škole jsem tam nikdy nebyla.

Otec chtěl zřejmě, v dobrém úmyslu jak jinak, rozšířit obzor nejen můj, ale i matky. Ta tajně doufala, že projekt otec nezrealizuje a pojedeme zase na chatu jejího bratra, proto předestřela řadu problémů, aby dokázala, že to „prostě nejde".

Nabízela se otázka, jak se do Krkonoš dostat? Rodiče v té době nevlastnili automobil a matka odmítla složitou cestu s přestupy a vystřídáním několika dopravních prostředků. To by však nebyl otec, aby kapituloval.

Oběhl laskavé sousedy a pan Maláček ochotně přislíbil, že nás do Špindlu, samozřejmě za úplatu, rád doveze.

Když otec s vítězoslavným pohledem oznamoval, že překážka je překonána, nevěřil svým uším, že matka oznámila, že nemá do hor co na sebe. „Nemám pohorky ani botasky ani bundu a nebudu si je kupovat, neunosila bych je." Matka byla ryze městský člověk a takový byl i její šatník. Myslím, že se i obávala toho, že pokud odjede na 14 dní z města, vynechá oblíbenou páteční vodovou ondulaci v kadeřnictví a neprobere tam s jinými ženami poslední novinky…

Dodnes obdivuji svého otce za to, že překonal matčin odpor k stanování, že mu nevadil její zoufalý výraz, kdykoliv jsme šli na túru, že vydržel poslouchat lamentování nad počasím a nakonec trpělivě snášel i obdivné pohledy jiných turistů, když matka vystupovala na Sněžku v botách na vysokých podpatcích.

Tam si potom zapálila cigaretu, zhluboka a labužnicky nasála dým, rozhlédla se kolem sebe a řekla: „Pěknej výhled, měl jsi dobrej nápad."

Magdalena Plocková