Po vstřelení prvního gólu vládla všeobecná euforie, ta ustala po tom, co bodoval tým Suomi. Prostorem se v tu chvíli nesla sprostá slova, hlasitá úpění. Nikdo však ještě nepřestal doufat. Přeci jen do konce zápasu zbývalo ještě opravdu hodně času. Když v druhé třetině vstřelil gól Jokinen, fanoušci se chytali za hlavy.

K radosti všech vlastenců se pak k puku dostal fenomenální Jaromír Jágr a nezklamal. To všichni do jednoho skákali nadšením. Radostný křik a Jardovo jméno se rozléhalo široko daleko. Hvězda s číslem 68 dokázala vyrovnat. Když pak před koncem třetiny skóroval ještě Kovář, ovace se opakovaly. Radost před televizní obrazovkou byla hmatatelná. Trochu ji zkazila přesná střela Barakova na počátku poslední třetiny. Přes všechnu snahu bylo opět vyrovnáno. „Sbalte se a jeďte domů," volali na Finy fanoušci. Nikdo nechtěl prohrát, každý věřil, že to ještě česká reprezentace zvládne. Při potyčkách hosté podporovali české hokejisty. „Dej mu, vždyť si začal," bylo často slyšet. Každý měl radost z toho, že finskému národnímu týmu povolují nervy častěji, než je zdrávo. 

Často se také ozývalo jméno nejstaršího hráče na ledě. A Jágr opět nezklamal. Atmosféra po jeho dalším gólu byla nepopsatelná. Všeobecná radost a soudržnost, obrovské jásání a k vítězství už jen krok. Když pár vteřin před koncem padl Sobotkův gól do prázdné brány, zdálo se, že ho tam diváci svými radami a očima dotlačili. Opravdu emotivní chvíle však nastali ve chvíli, kdy si cenu za nejlepšího hráče utkání přebíral Jaromír Jágr. Opět ho opěvovali úplně všichni v místnosti. „Jarda je nejlepší," nedalo se přeslechnout z několika stran. Hymnu si pa všichni fanoušci užili ve stoje, mnozí z nich s pravou rukou na srdci.