Heřman byl vždy sportovec a navíc muž vytížený na sto procent.

Při jednom sjezdu na lyžích utrpěl úraz, který jej upoutal na invalidní vozík, on však neztratil životní optimismus, dál s partou kamarádů jezdí na lyže, vodu i kolo, potápí se i skáče s padákem, mezi kamarády také vznikl nápad s jízdou do Paříže.

„Původně jsme to netočili se záměrem, že bychom z toho udělali celovečerní film a jezdili po kinech či besedách,“ uvedl před projekcí Miloslav Doležal, režisér filmu a producent celé Cesty za snem.

Při ní výprava ujela za sedm dní 1 350 kilometrů, Heřman na kole poháněném rukama. „Stálo sto sedmdesát tisíc korun,“ posteskl si. „Chtěli jsme ukázat, že člověk i po takovémto úrazu může normálně žít. A o tom ten film je,“ řekl Heřman.

Ve filmu jsou kromě záznamu cesty s partou kamarádů a kamarádek i osobní výpovědi jeho ženy a dvou dcer. Manželka v něm paradoxně přiznává, že nyní mají k sobě blíž, protože před úrazem nebyl v hektickém životě čas na pohlazení či povídání u kávy s dortem. Fotografií pod Vítězným obloukem však cíle Heřmana a jeho party nekončí.

„Za měsíc jedeme na Slovensko do Bánské Bystrice, ale Heřman rozhodl, že tzv,. na těžko, což znamená, že s námi nepojede žádné doprovodné vozidlo, ale vše si povezeme na kolech a zádech,“ usmívá se Doležal. „A pokud to jen trochu půjde, tak bychom příští rok vyrazili do Říma a abychom měli cesty na všechny světové strany, tak pak bychom se pak rádi podívali na sever, do Dánska nebo Švédska,“ je rozhodnutý Heřman Volf.

Ten film o svých osudech i v kolínském kině pečlivě sledoval, prý teprve potřetí. Hudbu k němu složil a nahrál Michal Pavlíček a trefil se prý úžasně. „Jako kdyby tam s námi byl,“ tvrdili oba hrdinové cesty i filmu. Celou partu z kina a příjemné besedy vyhnalo až večerní představení, na které už museli uvaděčky pouštět další diváky. Ať byl jakýkoliv, zcela jistě nešlo o hrdinu tak opravdového, jako Heřmana Volfa.

Zdeněk Hejduk