Povídali jsme si s jednou z pořadatelek, Šárkou Žylovou. Nezapomněli jsme ji vyzpovídat ani z hlediska jejího přístupu k hasičskému sportu a hasičskému povolání.

Jak dlouho trvaly přípravy oslav výročí hasičů?
Celá akce se připravuje a plánuje již od podzimu loňského roku.

Jakou úlohu jste v přípravách hrála?
Pomáhala jsem zařizovat, zajišťovat, objednávat co se dá, od objednání praporu, zajištění pozvánek,poskládání výstavy k tomuto výročí,výrobu tiskovin, zamluvení chlapců na ohňovou show, i následný ohňostroj, až po objednání mobilních wc. Vše ale probíhá ve spolupráci širšího kolektivu hasičů, rozhodující slovo má nakonec většina.

Co bylo pro vás nejtěžší zařídit?
Nedá se přesně říci, co bylo nejtěžší. Spíš je důležité na nic nezapomenout, od pronajmutí náměstí, po zajištění občerstvení, pozvání hostů, drobné upomínkové předměty hostům.
Ale v podstatě nejobtížnější bylo posbírat podklady pro publikaci vydanou k tomuto výročí a v neposlední řadě objednat počasí.

Už jste někdy podobnou akci organizovala?
Jako sbor jsme organizovali již oslavy 130 let výročí založení a 135 let výročí založení, tyto akce se také vydařily, ale počasí nás tehdy hodně zklamalo. Tehdy jsem při organizování neměla tolik práce jako letos, pracoval na tom trochu jiný kolektiv lidí.

Jaký byl váš úkol přímo v den konání této akce?
Ráno jsem měla za úkol vyzvednout věnec, který jsme slavnostně pokládali k pomníku, s ostatními jsem přivítala hosty, zúčastnila jsem se zahajovacího ceremoniálu, kolem poledne jsme společně s ostatními vedoucími mládeže připravovali ukázky sportovní činnosti přípravky,družstva mladších i starších žáků. A v odpoledních hodinách jsem se účastnila skoro jako host (tedy nic jsem nedělala), až do doby, kdy jsme celou akci přesouvali na hasičskou stanici.

Dokázala byste si představit, že by akce s podobným programem byla každoroční?
Představit si to nedokážu, i když po letošních zkušenostech již vím, na koho se obrátit,kde se zeptat na radu a mnoho lidí v Kostelci nám pomohlo.Dobrou průpravu máme z Kosteleckých útoků, které jsme letos pořádali již pátý rok,tam se sjede kolem třiceti žákovských družstev, a ze závodů Podlipanské ligy, které pravidelně pořádáme od roku 2003 a loni k nám přijelo téměř čtyřicet družstev v kategoriích od přípravky až po muže. Tyto akce pomáhá organizovat skupina dvaceti členů sboru, bez jejichž pomoci by se nic takového dělat nedalo.

Jak jste vybírali program?
Program jsme vybírali podle toho co jsme schopni zajistit,ukázky vyprošťování osob mají na akcích, které pořádáme vždy velký ohlas. Také ukázky činnosti dětí jsou k chlubení – chceme ukázat našim spoluobčanům jak šikovné máme děti, co se všechno naučili.

Co je podle vás z celého programu divácky nejvíce zajímavé?
Divácky zajímavé byly vystavované kusy historické techniky, to je naše největší lákadlo pro dospělé a pro děti je vždy nejzajímavější pěna, kde se dostatečně osvěží.

Odbočme od samotných oslav a věnujme se vaší osobě. Jak dlouho patříte k hasičům?
U hasičů v Kostelci nad Černými lesy jsem od roku 2002, kdy jsme začínali společně s manželem ve sboru, který měl 5 činných členů a postupem času se od té doby takhle rozrostl do současných 84 členů.

Jak jste se k hasičům dostala?
Hasič jsem přibližně již od 10 ti let, kdy ve Struhařově, odkud pocházím býval hasič téměř každý. Můj bratr, rodiče, sousedé, kamarádi. Proto, když jsme se s manželem přestěhovali do Kostelce nad Černými lesy a vyplynulo to z okolností, začali jsme i tady.

Co vás právě na hasičině baví?
Nejhezčí ze všeho je vidět naše mladé hasiče, jak je baví závodit, jak jsou šťastní, když se jim daří,a to, že jsou hrdí na to, že jsou černokosteláci a hasiči.

Již jste naznačila, že hasičinu máte v rodině. Kdo všechno z rodiny je také hasičem?
Téměř celá rodina je u hasičů. Manžel a nejstarší syn jsou i členy výjezdové jednotky, já a nejmladší syn jezdíme závodit na Podlipanskou ligu. Bratr je také u výjezdové jednotky a na závody jezdí jako zvukař, oba moji rodiče jsou stále ještě členy SDH Struhařov.
Jak s oblibou říkám být u hasičů je na celý život. Je to nadšení, radost, práce. Není to jen o závodění, nebo pořádání akcí, učíme děti, jak spolu vycházet, přijímat výhry i prohry, jak najít ponaučení i v prohraném závodě, pomáhat ostatním.